Volby do Senátu Parlamentu ČR

ÚVOD

Již čtvrt století žijeme ve společnosti, která se přes všechny nedokonalosti a problémy dá nazvat svobodnou. Tato svoboda je samozřejmě relativní. Pokud ji porovnáme se svobodou, kterou mají obyvatelé velké části známého světa, jedná se o svobodu  velkou. Při srovnání se svobodou, kterou mají občané některých zemí, jedná se o svobodu menší. Jsou to zejména země, které cestu ke svobodě nastoupily dříve, než Česká republika. Svoboda v naší zemi je vymezena pozitivně i negativně zejména právním řádem a obecnými zvyklostmi. Stav právního řádu našeho státu je přibližným odrazem celkového stavu tohoto státu, zejména stavem morálním, hospodářským a politickým. O tom, jaký bude politický stav státu, rozhodují občané ve volbách. Volby mají v každém státu různou míru svobody. To zpravidla souvisí s celkovým stavem daného státu, tak jak bylo uvedeno výše. Úkolem této práce je zkoumat tuto míru svobody, zejména v souvislosti se systémem bikameralismu. Tento systém v naší republice zajišťuje, že zákonodárná moc – Parlament je složena ze dvou složek – komor, které nemají při své zákonodárné činnosti rovnoprávné postavení. Tyto složky se nazývají Poslanecká sněmovna a Senát. Vzájemné postavení komor je pak přesně vymezeno v Ústavě a v dalších právních předpisech.

Dalším úkolem následujícího textu je provést čtenáře krůček po krůčku naším volebním systémem. Tento text se zabývá zejména volbami do Senátu Parlamentu České republiky, proto některé myšlenky ohledně Poslanecké sněmovny zůstanou nerozpracovány. Budeme se zejména zabývat věcmi, které by mohly fungovat ve větší shodě se smyslem volebních zákonů. Tímto smyslem je primárně stanovení podmínek výkonu volebního práva, nikoliv stanovení jeho překážek. Právní normy a předpisy, které plní svou funkci dobře, nebudou rozebrány do tak velké hloubky, jako normy, které by mohly plnit svou funkci lépe.

V empirické části práce se budeme zabývat průběhem skutečných senátních voleb ve volebním obvodu 21 – Praha 5. Těmito volbami se budu zabývat jak pohledem pozorovatele – občana Prahy 5, tak pohledem nezávislého kandidáta, usilujícího o zvolení do Senátu za tento volební obvod. Tato část bude zaměřena též na srovnání postavení nezávislých kandidátů s postavením kandidátů, které navrhuje politická strana.

V různých státech se volí podle odlišných volebních systémů. V očích široké veřejnosti jsou mantinely těchto systémů dány systémem poměrným a systémem většinovým. Poměrný způsob volby se dá též označit jako volba kandidátních listin, kdežto většinový jako volba jednotlivců. Většina zemí používá nějaký druh kombinace těchto systémů. V České republice se volí do Senátu podle zásad většinového systému a do Poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení, avšak s některými většinovými prvky. Je to zpravidla zdůvodňováno rozdílnou funkcí obou komor, snahou o politickou stabilitu, starostí o práva menšin a o odolnost politického systému vůči  potenciálním úspěchům extrémních politických subjektů. Pokusíme se rozebrat klady i zápory obou systémů. Dále je nutno zamyslet se též nad otázkou, jestli některé parametry volebních systémů již v principu neporušují základní principy voleb v České republice, tak, jak jsou vnímány veřejností. Jeden známý filosof a spisovatel kdysi vyřknul myšlenku, že demokracie je možnost nezvolit zastupitele, kterého nechceme, popřípadě nezvolit podruhé zastupitele, který se neosvědčil. Opravdu tomu tak je?

 

1.    Svobodné volby – základ demokracie

Svobodně volby! To byl základní požadavek stávkujících studentů, umělců a nakonec i ostatních občanů v pohnutých měsících na přelomu let 1989/90. Nikdo nevěděl, co tento pojem vlastně znamená. Každý to pouze podvědomě cítil. Původně to byla pouze možnost, vybrat si jinou budoucnost, než komunistickou, kterou měli vybránu tehdejší ústavou.  Splnění tohoto požadavku se naše společnost dočkala. Víme ale, co si pod tím pojmem máme přesně představit? Pod pojmem svobodné volby si představme volby, které se opakují v rozumném časovém intervalu, při kterých si můžeme sami vybrat ze dvou a více pozitivních možností a za svůj výběr nebudeme šikanováni, dokonce se nikdo ani nedozví, jak jsme skutečně volili. Hlas každého, kdo si vybírá, má stejnou hodnotu. Pokud se někomu nabízené možnosti nelíbí, může přidat na výběr možnost další (pasivní volební právo). Všichni předem vědí, jakým způsobem se vybere vítězná možnost nebo vítězné možnosti. Způsob tohoto výběru nebude nad nutnou míru znevýhodňovat některou možnost.  Menšina, která vybrala jinou variantu, nebude šikanována a po uplynutí rozumné doby má možnost u opakujících se voleb zvítězit.

Určení vítěze na základě platných odevzdaných hlasů se nazývá volební systém. Naše právo zná dva volební systémy – poměrný a většinový. Některé země používají i kombinaci těchto systémů – tzv. systémy smíšené, kombinované nebo hybridní. Věnujme se nyní pouze volbám do Parlamentu. Naše Ústava[1] se volebnímu systému věnuje v čl.  18, kde se praví, že „Volby do Poslanecké sněmovny se konají ... podle zásad poměrného zastoupení“ a „Volby do Senátu se konají ... podle zásad většinového systému“. Stanovení konkrétní varianty jednotlivých volebních systémů je věcí zákonodárce. Výklad těchto ustanovení je v případě nutnosti na Ústavním soudu. Například v roce 2001 Ústavní soud zrušil[2] volební reformu, na které se dohodly ODS a ČSSD po patových volebních výsledcích z roku 1998. Důvodem ke zrušení této reformy byla mimo jiné i „koncentrace integračních prvků, jež ve svých důsledcích vede již k opuštění kontinua ještě způsobilého zaznamenávat alespoň „přivrácení“ k modelu poměrného zastoupení“. Ústava by však měla být o něco jasnější, zde by neměl být dán prostor pro výklad. Základní články ústavy by měl být schopen vyložit každý občan demokratické společnosti, tak jako v husitských dobách uměl vyložit bibli každý kališník. Pak nám Ústavní soud zruší novelu volebního zákona a 95% národa vůbec netuší, o co šlo. Ústava je však již napsána, musíme se tedy podle ní řídit. Dalo by se říci, že „zásady většinového systému“ je o trochu více striktnější formulace než „zásady poměrného zastoupení“. To znamená, že do Poslanecké sněmovny by se dalo volit i s některými prvky většinového systému, ale musí převažovat zásady poměrného zastoupení. Těmi prvky většinového systému mohou být například mandáty, které by při 100% dodržení zásad poměrného zastoupení dostaly strany, které nepřekročily tzv. uzavírací klauzuli (určité procento hlasů). Tyto mandáty si rozdělují strany, které uzavírací klauzuli překročily.

Obecně se dá říci, že systém poměrného zastoupení se vyskytuje tam, kde proti sobě kandidují skupiny kandidátů na tzv. kandidátních listinách. Platné hlasy pro jednotlivé kandidátní listiny se dají do vzájemného poměru a ve stejném, nebo co možná nejpodobnějším poměru se rozdělí mandáty mezi jednotlivé kandidátní listiny. Tento systém je nespravedlivý k voličům, protože volič, který chce zvolit některého kandidáta nebo kandidáty, k nim musí zvolit i další kandidáty, které volit v úmyslu neměl. Je však výhodnější pro politické strany, protože mohou do kandidátních listin „zabalit“ kandidáty, na jejichž zvolení jim záleží. Také mohou částečně ovlivnit pořadí kandidátů, podrobněji v kapitole o přímém volebním právu. Je též výhodnější pro menší názorové proudy, které by v čistě většinovém systému neměly šanci na zvolení. Systém poměrného zastoupení je relativně mladý – několik století a používá se prakticky výhradně ve volbách podle veřejného práva, například do Poslanecké sněmovny, Evropského parlamentu a  do zastupitelstev územní samosprávy. Dalším způsobem výběru vítězů voleb je většinový systém. Tento systém je starý několik tisíc let. Nepředpokládá existenci kandidátních listin, ale výběr z jednotlivých kandidátů. Tímto systémem se hlasuje ve volbách podle soukromého práva – například při výběru členů  představenstev zájmové samosprávy, akciových společností, společenství vlastníků i dalších spolků. Mandát získává kandidát nebo kandidáti s nejvyšším počtem hlasů. Výhodou systému je přímost volby. Nevýhodou může být fakt, že hlas velké části voličů může propadnout. Tento systém se u nás používá při volbách do Senátu, na schůzích komor Parlamentu a vlády.

Existence Senátu by mohla být rozporu s čl. 5 Ústavy[3]  „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran ...“, do Senátu přece politické strany nevolíme. Nebo Senát není součástí politického systému České republiky? A co Poslanecká sněmovna? Do té můžeme volit jen strany (kandidátní listiny). Není v rozporu  s článkem 22 Listiny[4] „Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.“? Pojem politická síla v sobě jistě zahrnuje pojem politická strana, ovšem může v sobě zahrnovat i neurčitý počet kandidujících jedinců, na politických stranách nezávislých. Proč lpěl ústavodárce tak moc na nadřazeném postavení politických stran?[5] Politická strana vzniká podle speciálního zákona,[6] jinak než spolky. Přesto má v době založení přibližně stejný politický vliv, jako spolek zahrádkářů, nebo klub šachistů. Mandát na zastupování občanů v parlamentu nedostává politická strana, ale jednotliví zastupitelé, tak proč mají strany zvýhodněné postavení? Proč musíme u voleb volit strany, když se hlasy předané stranám přetransformují v mandáty pro jednotlivce? Proč nejde volit rovnou ty jednotlivce? Ústavodárce nám říká, že je to pro stabilitu politického systému, ale můžeme mu věřit? Není to spíše proto, že se politické strany cítí povolanější rozhodovat o osudu jednotlivců v tomto státu, než samotní jednotlivci?

V dobách první republiky se u nás do obou komor parlamentu volilo stejným systémem a fakticky i na stejné volební období. Tím pádem byla druhá komora parlamentu zcela zbytečná a působila spíše jako odkladiště přebytečných politiků. Systém poměrného zastoupení byl do našeho právního řádu zaveden kvůli národnostním menšinám.[7] Nenastal čas na změnu? Po rozpadu společného státu Čechů a Slováků zde již žádná národnostní menšina, která by se samostatně ucházela o pozici v zákonodárném sboru, není. Díky systému poměrného zastoupení jsme měli poslední většinovou akceschopnou vládu 4. července 1996. Není to příliš vysoká cena za zastoupení neexistujících menšin v Poslanecké sněmovně? Nebo se jedná o sexuální menšiny? Nebo o zastoupení vegetariánů? Ochrana všemožných menšin je zaručena Ústavou[8] a Listinou[9]. Proč by tedy menšiny nemohly být zastoupeny v rámci existujících politických směrů, např. křesťansko-sociálního, liberálně–občanského, sociálně–demokratického, konzervativně–národního a celé plejády dalších? Ústavodárce nám předepsal poměrný systém v zájmu menšin, aby ho hned vzápětí znehodnotil uzavírací klauzulí, tedy diskriminací menšin. K čemu potom takový menšinový – nemenšinový systém je? Která menšina se o zastoupení může a nemůže ucházet? Je 3% menšina méně hodnotná než 6% menšina? M. Novák[10] dokonce považuje malé strany za „obskurní skupiny, ...., které se snaží pohodlným životem žít ze státních peněz“. S tím samozřejmě nelze souhlasit, každá politická strana měla v počáteční fázi pouze tři členy. Systém poměrného zastoupení byl během posledních dvaceti let brzdou společenského rozvoje, díky nutnosti neustálých kompromisů. Tyto kompromisy měly za následek slabou kvalitu celé řady zákonů.  Do těchto zákonů, celé měsíce připravovaných a diskutovaných odbornou veřejností, byly nakonec v Parlamentu doplněny pasáže, které byly v rozporu s dlouho plánovanou systematikou těchto zákonů. A to pouze proto, aby se podařilo takové zákony prohlasovat. Dalšími nežádoucími kompromisy jsou například výměny křesel ve státních a polostátních institucích, za podporu zákonů. Poměrný systém, který je pro takové jednání přirozeným podhoubím, je třeba změnit na systém většinový. Volby do Poslanecké sněmovny je možno provádět bodovým hlasováním bez kumulace v rámci současných volebních krajů, nebo ještě lépe v rámci jednoho celorepublikového volebního obvodu. Bude tak zaručena dostatečná stabilita vlády, která bude mít většinovou podporu v Poslanecké sněmovně. Pokud vláda se svým konceptem neuspěje, bude po příštích volbách nahrazena novou politickou garniturou v rámci volebního kyvadla, ovšem opět s většinovou podporou Poslanecké sněmovny. Bude též zaručena stabilita politického systému, jelikož Senát, přestože bude volen taktéž většinovým systémem, avšak posazeným na úplně jiných principech – systémem absolutní většiny v 81 jednomandátových volebních obvodech tak jako dosud. Obměna jedné třetiny Senátu každé dva roky spolu s jeho nerozpustitelností jsou toho zárukou.

Roku 1990 byl vrácen do našeho právního řádu institut volného mandátu. Ten je v současné době zakotven v Ústavě[11] v článku 26 „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“. V kombinaci s článkem 25 jsou téměř neodvolatelní a nepostižitelní za svou zákonodárnou činnost. Zastupitel ale zastupuje voliče! Svým způsobem by to neměla být ani myslící bytost, ale spíše pouze loutka, která vykonává příkazy těch, které ve sboru zastupuje. Vázaný mandát, který by toto umožňoval, je považován za relikvii totalitního režimu. Nikde však není dokázáno, že by snižoval kvalitu demokracie v konkrétní zemi. Krejčí[12] například srovnává odvolání poslance s referendem, a dává příklad způsobu odvolávání volených funkcionářů v USA. U nás politik před volbami neslibuje pouze voličům neurčitě, že bude hájit jejich zájmy, ale prezentuje svůj program. Jedná se tedy o smlouvu s voličem, z toho plyne nutnost zamyslet se nad zavedením vázaného mandátu. Pokud politik program, na jehož základě byl zvolen poruší, tak není důvod, proč by měl voliče zastupovat i nadále. Otázkou je, zda by měl být nějakým mechanismem (hlasování voličů + potvrzení Ústavním soudem, že došlo k porušení programu?) odvolán hned, nebo zda postačí jeho nezvolení na příští období. Autor je zastáncem jisté, omezené odvolatelnosti zastupitelů po druhém hrubém porušení programu, za který byl zvolen. Technicky by šlo patrně o dosti náročný proces. Každý kandidát na post zastupitele zákonodárného sboru by před volbami povinně vyplňoval podrobný dotazník, v němž by sděloval, jak bude hlasovat v případě projednávání určitých věcí, např. euthanasie, měkké drogy, zvyšování/snižování přímých/nepřímých daní – kterých, věkový limit trestní zodpovědnosti, přijímání ekonomických uprchlíků, prolomení těžebních limitů, členství v EU,…. Tento dotazník by byl podkladem pro voliče pro rozhodování při volbách a zároveň zastupitelovým závazkem vůči voličům. Autor není příznivcem odvolatelnosti v případě spáchání trestného činu zastupitelem. V tom případě se nejedná o porušení programu. Je pravděpodobné, že počet zákonodárců omezených na svobodě se bude zvyšovat. To, jestli je poslanec či senátor ve vězení nebo vazbě, nemá na jeho hlasování žádný vliv, musí mu však být umožněno. Dalo by se uvažovat o úpravě současné legislativy v tom směru, že by zákonodárci omezení na osobní svobodě mohli pokračovat v práci v zastupitelském sboru, například s využitím technických prostředků. Úvahy o zániku mandátu zastupitelů v souvislosti s případem poslance Ratha nejsou na místě.

 

2.    Dělba moci v ústavním systému ČR

Klasický systém horizontální dělby moci na tři rovnocenné pilíře, tak jak jej známe z historie a z Ústavy[13]  čl. 2 odst. 1 „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ již zcela neplatí. Problém je v taxativním výčtu orgánů státní moci. Ta se postupným vývojem rozděluje do více složek, o jejichž vyváženosti by se dalo polemizovat.  Podle O. Krejčího[14] jsou „soudci vybíráni podle ideologické věrnosti režimu. Některé rozsudky tomu opravdu nasvědčují. Jedná se zejména o spory soukromých osob se státem, ze kterých může nezávislý pozorovatel získat dojem, že soud si dal velkou práci, aby se konečný rozsudek přiklonil na stranu státu. Takový dojem mohou zanechat některá rozhodnutí, stranící státu zejména ve věcech povinných odvodů,[15] dopravních přestupků[16] a náhrady škody[17] ze strany státu. Výkonná moc je prošpikována různými polostátními institucemi, o jejichž legitimitě by se dalo s úspěchem pochybovat. Jedná se například o různé outsourcingové a poradenské firmy, které pro státní úřady píší návrhy právních předpisů a zároveň i posudky na ně. Specifickým ohniskem moci se stávají národní banky.[18] Nezávislost ČNB  na ostatních složkách státní moci není výslovně garantována Ústavou, ani zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Přesto je ČNB prezentována jako nezávislá instituce. Nezávislost ČNB byla garantována až výkladem Ústavního soudu,[19] který tak dovodil z toho, že ČNB má samostatnou hlavu Ústavy. O jakou nezávislost se však jedná? Pouze o nezávislost  na politických strukturách při plnění svých zákonem stanovených funkcí.[20] ČNB však závislá je, a to velmi. Tato závislost se projevuje zejména podřízeným jednáním vůči Evropské centrální bance, Mezinárodnímu měnovému fondu a dalším institucím, které nemají v České republice žádné oficiální mocenské postavení. Tato závislost se nedá zdůvodnit ani plněním závazků z mezinárodních smluv, jelikož Česká republika dosud není členem eurozóny. Na tom nic nemění ani fakt, že Česká republika byla nucena při vstupu do EU změnit čl. 98 Ústavy. Úředníci ČNB jezdí po Evropě na různá formální i méně formální mezibankovní setkání. Zde uzavírají s úředníky dalších centrálních bank evropských zemí oficiální i gentlemanské dohody ohledně měnového kursu a dalších strategických věcí. Připomeňme si například intervence ČNB v posledním roce, které uměle drží kurs české koruny vůči euru asi dvě koruny nad kursem reálným. Tato strategie je podle autora české ekonomice prospěšná. Problém je v tom, že se nemusí líbit každému, třeba dovozcům. Jedná takto závislá ČNB ještě v zájmu České republiky? Nejedná se o další pilíř státní moci? Značná část rozhodovacích procedur, které zásadně ovlivňují kvalitu života lidí, se přesunula do zahraničí,….ve směru mezinárodních organizací, sídlících zejména v Bruselu.[21] Evropská unie je v současné době velmi centralisticky vedenou organizací, ve které členské státy přejímají všechna evropská nařízení. Národní parlamenty bez delší rozpravy přejímají všechny evropské směrnice i direktivy. Hrozba odebrání dotací funguje spolehlivě. Poskytnuté dotace se musí utratit za každou cenu, třeba na nákup nesmyslných obřích květináčů, které pak zohyzdí celou Prahu 5. Kdy už konečně někoho napadne, že existovat bez dotací by všechny státy v důsledku vyšlo daleko levněji? Kdo rozděluje peníze, ten má moc. Dá se tedy hovořit o dalším orgánu státní moci. Jako další důležitý orgán státní moci v poslední době vystupuje moc kontrolní, která má obdobně moci bankovní vlastní hlavu v Ústavě.[22] Důležitost tohoto orgánu se bude zvyšovat se zvyšováním objemu peněz, které stát utrácí. Zvýšenou pravomoc tohoto orgánu nám předepisují i předpisy Evropské unie, která má zvýšenou potřebu kontrolovat, na co se vynakládají peníze, které našemu státu poskytuje. Do moci kontrolní by se dal zahrnout i úřad ombudsmana (Veřejného ochránce práv), který je takovou neškodnou „kontrolou“ státní moci ze strany lidu. Vzhledem k téměř nulovým pravomocem tohoto úřadu je nevhodné zařadit jej do kolonky „moci výkonné“. Pro jistotu si můžeme všechna zmíněná centra státní moci zařadit do přehledné tabulky:

 

Tabulka 1: Rozdělení státní moci v ČR

Název orgánu státní moci

Je lid zdrojem přímo?

Závislý na politických strukturách?

Kdo jej kontroluje?

Zmíněn v Ústavě?

Poznámka

Zákonodárná

ANO

PS - ANO, Senát - částečně

Ústavní soud

ANO - čl. 2 odst. 1, hlava druhá

 

Výkonná

zprostředkovaně

ANO

zákonodárná (Poslanecká sněmovna), kontrolní

ANO - čl. 2 odst. 1, hlava třetí

závislá na polostátních poradenských strukturách

Soudní

NE

NE, ale je tu možnost politické dohody při jmenování

Ústavní soud

ANO - čl. 2 odst. 1, hlava čtvrtá

s výjimkou přísedících

Kontrolní

NE

NE, ale je tu možnost politické dohody při jmenování

 

ANO - hlava pátá

 

Bankovní

NE

NE, ale je tu možnost politické dohody při jmenování

 

ANO - hlava šestá

závislá na mezinárodních finančních strukturách

Evropská

NE

NE

částečně zákonodárná

ANO - čl.10a

 

 

 

Článek 2 Ústavy nám říká, jak by mělo vypadat rozdělení moci v ideálním případě. V tabulce je uvedeno reálné rozdělení moci v současné době podle autora. V České republice nyní existuje šest základních pilířů moci. Tyto pilíře se navzájem překrývají a podpírají. Kontrola jednoho pilíře jiným již v současné době není zaručena. Proto stoupá důležitost zákonodárné moci. Ta sice ostatní pilíře nekontroluje, ale má možnost je omezit. Zároveň se jedná o jediný pilíř, jehož přímým zdrojem je opravdu lid. Zákonodárná moc má reálné prostředky k brzdění expanze ostatních typů moci. Zejména Senát může hrát při omezování moci EU a bankovní moci značnou úlohu, protože v něm nejsou zastoupeny pouze politické strany. Vzhledem ke vzrůstající nedůvěře obyvatelstva k politickým stranám je zde reálný předpoklad, že podíl nezávislých senátorů bude i nadále stoupat.

 

2.1.         Dělba zákonodárné moci v České republice

Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami, a sice Poslaneckou sněmovnou a Senátem - čl. 15 Ústavy.[23]

2.1.1.     Stručná historie bikameralismu

V polovině 14. století se anglický parlament rozdělil na dvě komory,[24] Sněmovnu lordů (House of Lords) a Sněmovnu obecních (House of Commons, Dolní komora, Dolní sněmovna). Do Sněmovny lordů zasedly dva vyšší stavy – duchovní a vyšší šlechta. Nižší šlechta a měšťané byli delegováni na zastupitelském principu do Dolní sněmovny. Oddělená zasedání těchto dvou komor se datují minimálně od roku 1332.[25]

Do českých zemí dorazil dvoukomorový systém o několik století později. První pokus o jeho zavedení je spojen s oktrojovanou ústavou z dubna 1848 (Pillersdorfova ústava). Podle ní byla zákonodárná moc přiznána dvoukomorovému říšskému sněmu.[26] Horní sněmovna – senát měla mít 200 senátorů a poslanecká sněmovna 383 poslanců. Členové sněmu měli mít mandát na pět let. Revoluční  události však změnily říšský sněm na jednokomorový.  Senát, jako součást říšské rady, byl hned vzápětí zrušen v květnu 1848 dodatečným ministerským výnosem.  Nově zvolený sněm přesídlil v říjnu 1848 do Kroměříže. Byl rozpuštěn v březnu 1849 poté, co byla Kroměříž obsazena vojskem. Stávající ústava byla nahrazena tzv. Stadiónovou ústavou (též Březnová ústava). Tato oktrojovaná ústava nikdy nenabyla účinnosti a zanikla v prosinci 1851 Silvestrovskými patenty,[27]  jimiž František Josef I. Březnovou ústavu odvolal. Na celé další desetiletí tím byly přerušeny snahy o parlamentarismus v rakouské monarchii. Novou formou správy státu se stal neoabsolutismus (též Bachovský či Františkojosefínský absolutismus). Rakousko nakročilo k zastupitelské demokracii opět v roce 1860. V březnu panovník rozhodl rozšířit říšskou radu o mimořádné členy. Tento sbor přijal zásady politické reformy Rakouska, na základě kterých byl vydán panovníkem císařský manifest ze dne 20. října 1860 - Říjnový diplom. Tento manifest znamenal konec absolutismu v monarchii. Poté byla vydána v roce 1861 císařským patentem oktrojovaná Únorová ústava (též Schmerlingova ústava podle státního ministra Antona von Schmerlinga, který ji oktrojoval (vyhlásil)). Jednalo se o soubor dokumentů, které definovaly hlavní státní instituce a jejich vztahy – polylegální ústavu.  Tato ústava konstituovala dvoukomorovou říšskou radu sestávající z panské a poslanecké sněmovny. Členy panské sněmovny tvořily císařem doživotně jmenované osobnosti z vyšší šlechty, veřejného i církevního života. Členové poslanecké sněmovny byli voleni na šest let systémem absolutní většiny, která byla Prosincovou ústavou z roku 1867 změněna  na většinu relativní. Poslance do říšské rady vysílaly zemské sněmy. Pokud se tak na  nějakém území nestalo, měl zde císař právo vyhlásit přímé volby. Poslanci měli podle § 15 zákona č. 20/1861 ř.z., o zastoupení říšském[28] „Údům sněmovny poslanecké není dovoleno, přijímati od svých voličů nějaké instrukce“ volný mandát. Panská sněmovna neměla předem určený počet členů, poslanecká sněmovna měla 340 poslanců. Tento počet se změnil roku 1867 na 203 z důvodu Rakousko-Uherského vyrovnání (práce v říšském sněmu se měli účastnit pouze zastupitelé z Předlitavska, zalitavští poslanci již měli vlastní Uherský sněm).  Dubnová  ústava (Zákon o přímých volbách) z roku 1873[29] zavedla přímé volby do říšské rady, čímž oslabila pozici zemských sněmů. Počet poslanců byl zvýšen na 353. Od roku 1879 se práce na sněmu začali účastnit i čeští poslanci, kteří do té doby jeho činnost dlouhodobě bojkotovali. Dalším výrazným zásahem do volebního systému byl zákon č. 169 ze dne 14. června 1896, také známý jako  Badeniho volební reforma.[30] Počet poslanců se opět mění, tentokráte na 425. Zejména pak zavádí pátou, neboli všeobecnou volební kurii. V této kurii došlo ke zrušení majetkového a daňového censu, podle kterých se do té doby přiznávalo volební právo. I v této kurii však platil nadále census pohlaví (s výjimkou velkostatkářské kurie), který nebyl zrušen ani  zavedením všeobecného hlasovacího práva koncem ledna 1907. To se stalo přijetím několika zákonů. V nich byl například změněn počet poslanců na 516 a stanoven počet členů panské sněmovny v rozmezí 150-170. Zejména však bylo zavedeno všeobecné, rovné, tajné a přímé volební právo pro muže nad 24 let pro volby do říšské rady. Tato volební reforma zrušila kuriový systém, který však zůstal platný při volbách do zemských sněmů. Členové panské sněmovny mohli být zvoleni do poslanecké sněmovny a po tuto dobu byla pozastavena činnost ve sněmovně panské. Jmenování člena poslanecké sněmovny do sněmovny panské nabývalo účinnosti až poté, co složil poslanecký mandát.

V červenci 1918 vznikl nový orgán československé politické reprezentace - Národní výbor československý.  Jeho složení odpovídalo výsledkům voleb do říšské rady v roce 1911. Reprezentanti Národního výboru vyhlásili dne 28. října 1918 v Praze samostatný československý stát a vydali první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého. V listopadu 1918 bylo z Národního výboru ustanoveno provizorní jednokomorové Národní shromáždění. Byla též schválena prozatímní ústava a byly zahájeny práce na znění textu nové československé ústavy. Před schválením dalšího základního zákona republiky se rozpoutala diskuse napříč politickými silami o potřebnosti dvoukomorového parlamentu, resp. potřebnosti senátu. Tato diskuse se záhy stala diskusí celonárodní a s různými přestávkami trvá do dnešních dnů. Dne 29. února 1920 byl přijat zákon č. 121/1920 Sb. z. a n.,[31] kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky. Moc zákonodárná, složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou sněmoven byla upravena v hlavě druhé. Podle ní„Moc zákonodárnou vykonává pro celé území Československé republiky Národní shromáždění, skládající se ze dvou sněmoven: sněmovny poslanecké a senátu. Sněmovna poslanecká má 300 členů, kteří se volí podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení. Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny. Volitelni jsou státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří dosáhli aspoň 30. roku věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny. Volební období poslanecké sněmovny trvá 6 let. Senát má 150 členů, kteří se volí podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení. Právo voliti do senátu mají všichni státní občané republiky Československé bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 26. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám zákona o složení a pravomoci senátu. Volitelni jsou státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří dosáhli 45. roku věku svého a vyhovují ostatním podmínkám zákona o složení a pravomoci senátu. Volební období senátu trvá 8 let. Nikdo nesmí býti zároveň členem obou sněmoven.“. Jak je vidět z citace zákona, v období první republiky u nás byl dvoukomorový parlamentní systém. O jeho funkčnosti je pojednáno v jiné části tohoto textu. Zákonodárnou působností byl obdařen též  Stálý výbor, složený ze šestnácti poslanců a osmi senátorů. Tuto působnost vykonával v době od rozpuštění některé sněmovny nebo od uplynutí jejího volebního období do opětovného sejití, a v době odročení nebo ukončení zasedání. Zákonodárná moc však od roku 1933 částečně splývala s mocí výkonnou z důvodu hospodářské[32] a později územně-politické[33] krize. Tato krize nakonec vedla k odtržení Sudet a dalších pohraničních území od zbytku Československa. Po odtržení Slovenska vedlo obsazení zbytku českého území ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava a rozpuštění Národního shromáždění.[34]

Zatímní londýnské zřízení bylo velmi důležité pro zachování kontinuity státu. Práva parlamentu byla rozdělena mezi prezidenta, vládu a Státní radu (poradní sbor prezidenta a pomocný kontrolní orgán v rámci zatímního zřízení v Londýně).  Poválečné prozatímní Národní shromáždění z roku 1945 mělo 300 členů a bylo jednokomorové.[35] Výběr zastupitelů se konal na základě nepřímých voleb. Volitelé byli vybíráni na základě politické parity, v případě nedohody sil zastoupených na Národním výboru pak systémem relativní většiny.[36] Ústavním zákonem č. 65/1946 Sb. z. a n.[37] bylo ustanoveno jednokomorové ústavodárné  Národní shromáždění. Do tohoto sboru proběhly v květnu 1946 volby na základě všeobecného, rovného, tajného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení s volným mandátem. Podle Ústavy z května 1948 „nejvyšším orgánem moci zákonodárné je Národní shromáždění o jedné sněmovně. Má tři sta členů (poslanců), volených na dobu šesti let. Volební právo do zastupitelských sborů je obecné, rovné, přímé a tajné“,[38] (již ne podle zásad poměrného zastoupení). Volební zákon č. 75/1948 Sb. však poměrné zastoupení zachovává[39] (což při kandidatuře jediné kandidátní listiny Národní fronty ve volbách 1948 vede k opravdu dosti předpokladatelným výsledkům). Volební zákon č. 27/1954 Sb. již nemá se skutečnými volbami nic společného. Zavádí absolutní většinový systém s vázaným mandátem pro poslance. Tyto změny samy o sobě demokratičnost neporušují. V kombinaci s § 22 odst. 1 „Kandidáty pro volbu do Národního shromáždění přihlašuje k registraci u obvodních volebních komisí Národní fronta, a to nejpozději 30 dnů přede dnem volby“[40] však nedávají prakticky žádnou možnost skutečné volby. Kandidáty může přihlašovat pouze zastřešující organizace oficiálních struktur zcela závislých na vládnoucí KSČ. Hlasování zůstalo sice tajné, nikoliv však s povinným pobytem za plentou před vhozením lístku do hlasovací urny. Jelikož se netýká přímo bikameralismu, nebudou zde dále rozebírána další pravidla tohoto  právního předpisu.

Druhé komory se Československo dočkalo 1.1.1969  na základě ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.[41] Na úrovni federace vykonávalo zákonodárnou moc dvoukomorové Federální shromáždění. Sněmovna lidu měla 200 poslanců, ve Sněmovně národů zasedalo 150 poslanců, kteří byli voleni z poloviny na území České socialistické republiky a z poloviny ve Slovenské socialistické republice. Kandidáty stále vybírala Národní fronta. Pro běžné občany Československa se tak nic podstatného nezměnilo, o všech důležitých věcech se rozhodovalo na ÚV KSČ a parlament dával těmto rozhodnutím pouze jakési zdání formální zákonnosti.  Federalizace ČSSR však přece jen měla jeden důležitý následek a  to vytvoření České národní rady a faktické zrovnoprávnění obou republik. Česká národní rada (ČNR) sice odstranila ústavněprávní asymetrii ve vztahu Čechů a Slováků, aniž by však byla pro obyvatele České republiky v době vzniku nějak užitečná. Její první členy zvolilo Národní shromáždění na návrh Národní fronty.[42] Volba členů zákonodárného sboru jiným zákonodárným sborem se zdá z ústavního hlediska poněkud nestandardní, stejně jako kooptace poslanců v letech 1969-70, 1989-90 a transformace ČNR při dělení federace, kdy se ČNR plynule přetransformovala na první samostatnou českou Poslaneckou sněmovnu.[43] Historie je již napsána. Jak by řekl Jára Cimrman, můžeme o tom diskutovat, ale to je asi tak všechno, co můžeme. Zatímco prvorepublikový senát vznikl jako trafika pro zasloužilé osobnosti, Sněmovna národů formálně vznikla především proto, aby ve Federálním shromáždění nemohli většinoví Češi přehlasovat menšinové Slováky. Jaký to mělo význam v době ústavního zakotvení vedoucí úlohy KSČ, si jistě dovodí každý sám.

Revoluční změny let 1989-1990 přinesly změny Ústavy i nový zákon[44] o volbách do starých federativních orgánů. Většinový systém byl nahrazen systémem poměrného zastoupení a vázaný mandát změněn na volný. Z Ústavy byly vyškrtnuty všechny zmínky o vedoucí úloze KSČ. Kandidátní listiny do zákonodárných sborů mohly podávat politické strany, hnutí a koalice. Podobným způsobem byly upraveny i zákony o volbách do národních rad[45] a samosprávy.[46] V červnu 1990 se konaly svobodné volby. Téměř na den o dva roky později se konaly druhé svobodné volby a  pár dnů po sečtení hlasů bylo jasno. Dny společného soužití Čechů a Slováků jsou u konce. A tím se začala psát i historie novodobého českého Senátu. Na podzim roku 1992 Federální shromáždění schválilo ústavní zákon č. 542/1992 Sb.,[47] o zániku České a Slovenské Federativní Republiky.

Česká národní rada schválila 16. prosince 1992 Ústavu České republiky,[48] jež nabyla účinnosti k 1.1.1993. Podle této Ústavy zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu. Parlament je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem.  Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky se volí třetina senátorů. Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému. Členové Parlamentu mají volný mandát.

 

2.1.2.     Postavení parlamentních komor v české historii

Vraťme se nyní do roku 1861. V panské sněmovně měl české země zastupovat František Palacký, v poslanecké sněmovně 82 poslanců z Čech, Moravy a Slezska, volených Zemskými sněmy. Čeští zastupitelé se práce v říšské radě neúčastnili, ale ta fungovala a vydávala zákony platné i v království Českém. Jaké pravomoci měly jednotlivé sněmovny a jaký byl vztah císaře k těmto sněmovnám?

Od roku 1861 měli všichni poslanci imunitu. Císař jmenoval prezidenta a viceprezidenta každé sněmovny. Ostatní funkcionáře si volily sněmovny samy. Zasedání rady bylo svoláváno jednou ročně. Zákonodárnou iniciativu měla vláda a rada, ke schválení zákona bylo potřeba souhlasu obou sněmoven a podpisu císaře, § 12 zákona č. 20/1861 ř.z., o zastoupení říšském[49]„Návrhové k zákonům předkládají se od vlády radě říšské. Také radě říšské přísluší, navrhovati zákony u věcech k působnosti její náležitých (§§ 10 a 11). Ke každému takovému zákonu potřebí, aby se shodovaly v příčině jeho obě sněmovny a aby došel potvrzení císařského.“. Sněmovny měly tedy navzájem rovné postavení. Císař měl právo absolutního veta. Pokud došlo mezi sněmovnami k nějakému kompetenčnímu sporu, řešil ho císař. K přijetí usnesení ve sněmovně bylo potřeba absolutní většiny přítomných zastupitelů. K přijetí usnesení o změně Únorové ústavy však bylo potřeba dvou třetin všech zastupitelů v každé sněmovně. Zasedání rady bylo veřejné. Panská sněmovna byla nerozpustitelná. Poslaneckou sněmovnu mohl rozpustit císař. Ten mohl v mezidobí mezi zasedáními rady vydávat zákony. Musely však být ratihabovány do čtyř týdnů po začátku zasedání rady. Od roku 1867 nesměly tyto (císařské) zákony měnit základní zákony, ukládat povinnosti státní kase a zcizovat státní nemovitosti.[50] Poslanci si již volili předsednictvo sněmovny sami. Byla zavedena odpovědnost ministrů říšské radě, poslanci  mohli interpelovat vládu.  

Jak již bylo výše uvedeno, těsně po vzniku samostatné republiky bylo z Národního výboru ustanoveno provizorní jednokomorové Národní shromáždění a schválena prozatímní ústava. Postavení sněmoven za první republiky upravovala Ústavní listina Československé republiky,[51] ze dne 29. února 1920. Zákonodárnou iniciativu měla vláda a obě sněmovny. Zákony mohly být vládou předloženy do libovolné sněmovny. Sněmovny měly velmi podobné jednací řády. K přijetí usnesení v každé sněmovně bylo potřeba opět nadpoloviční většiny přítomných zastupitelů. Sněmovny byly usnášeníschopné za přítomnosti alespoň třetiny všech členů. Pokud sněmovna zákon přijala, byl předán k hlasování do druhé sněmovny.  Zde se začíná projevovat nerovnost postavení obou komor. Senát byl povinen usnést se o návrhu zákona, přijatém poslaneckou sněmovnou do šesti týdnů od přijetí, o návrhu zákona rozpočtového a branného (tyto dva návrhy zákonů vláda podle ústavy předkládala nejdříve poslanecké sněmovně) do jednoho měsíce. Poslanecká sněmovna měla na usnesení o návrhu zákona, přijatém Senátem, dvakrát více času – tři měsíce. Neučinila-li druhá sněmovna ve lhůtě usnesení, mělo se za to, že souhlasí s usnesením sněmovny první.  Z principu věci vyplývá, že do Senátu byly předkládány méně důležité zákony, na jejichž obsahu panovala všeobecná shoda a bylo dost času na jejich přijetí. Poslanecká sněmovna potřebovala na přehlasování Senátu nadpoloviční většinu všech členů. Zamítl-li však senát návrh zákona tříčtvrtinovou většinou všech svých členů, poté potřebovala na přehlasování Senátu usnesení třípětinovou většinou všech svých členů. Senát mohl zamítavé usnesení poslanecké sněmovny taktéž  přehlasovat nadpoloviční většinou všech členů.  V tom případě návrh zákona putoval do poslanecké sněmovny znovu. Zamítla-li poslanecká sněmovna usnesení Senátu nadpoloviční většinou všech svých členů po druhé, návrh zákona nebyl přijat. Návrh zákona, který byl v Národním shromáždění zamítnut, nesměl být znovu podán během jednoho roku.  O takto zamítnutém vládním návrhu mohla vláda vypsat referendum, nikoliv však o návrhu ústavního zákona. K přijetí návrhu ústavního zákona bylo vždy potřeba souhlasného usnesení obou sněmoven.  

Prezident republiky měl právo vrátit s připomínkami zákon usnesený Národním shromážděním do měsíce ode dne, kdy usnesení Národního shromáždění bylo dodáno vládě. Setrvaly-li obě sněmovny při hlasování na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech svých členů, zákon byl vyhlášen. Nebylo-li dosaženo takové souhlasné většiny v obou sněmovnách, zákon byl vyhlášen, když se na něm při opětovném hlasování podle jmen usnesla poslanecká sněmovna většinou tří pětin všech svých členů. Šlo-li o zákon, k jehož přijetí je třeba vyšší přítomnosti členů a většiny zvláště vyznačené (např. ústavní zákon), bylo třeba, aby vrácený zákon byl přijat za této vyšší přítomnosti a vyznačenou většinou. Hezké. Trochu krkolomné, ale reálné. Zákon podpisoval prezident republiky, předseda vlády a ministr výkonem zákona pověřený.  Jelikož měl prvorepublikový senát fakticky stejné volební období jako poslanecká sněmovna, prakticky kopíroval její politické složení.[52] Až na čestné výjimky v něm nezasedali špičkoví politici. Senát fakticky nemohl o ničem podstatném rozhodovat, jelikož kompetence, které mu dávaly prvorepublikové zákony, byly velmi slabé. Možná to bylo způsobeno strachem tehdejších politiků z právě navrátivších se legionářů. Ti představovali obrovskou morální, faktickou a respektovanou sílu. Do velké části tehdejšího Senátu s nimi bylo rozhodně počítáno a možná se jednalo i o jakousi úlitbu politické elity, která jim vytvořením Senátu předala formálně část moci.

Rovnoprávnost obou komor Federálního shromáždění od roku 1969 byla přímo deklarována v tehdejší ústavě.[53] Obě sněmovny měly stejné čtyřleté funkční období. Federální shromáždění musel svolat k zasedání nejméně dvakrát do roka prezident republiky. K přijetí usnesení Federálního shromáždění bylo třeba souhlasu obou komor (Sněmovny lidu a Sněmovny národů). K usnášeníschopnosti Sněmovny národů bylo třeba přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců zvolených v ČSR a nadpoloviční většiny poslanců zvolených v SSR. K přijetí ústavních zákonů, vypovědění války a volbě prezidenta republiky bylo třeba kromě souhlasu tří pětin poslanců Sněmovny lidu  též souhlasu tří pětin poslanců SN zvolených v ČSR a tří pětin poslanců zvolených v SSR. Každá sněmovna se musela usnést o návrhu přijatém druhou sněmovnou nejpozději do 3 měsíců. Neusnesla-li se v této lhůtě o návrhu, byl návrh přijat. Jestliže nedošlo k shodnému usnesení obou sněmoven, mohly se obě sněmovny usnést na dohodovacím řízení. Jestliže obě sněmovny ani poté nepřijaly shodné usnesení o návrhu zákona do 5 měsíců od prvního hlasování, šlo podat tentýž návrh nejdříve po uplynutí jednoho roku od jeho zamítnutí. Jestliže nedošlo k shodnému usnesení obou sněmoven o státním rozpočtu federace, bylo dohodovací řízení povinné. Nedošlo-li k dohodě o státním rozpočtu do začátku rozpočtového roku, hospodařilo se podle zákonných ustanovení o rozpočtovém provizóriu. Zákonodárnou iniciativu měli poslanci Federálního shromáždění, výbory obou sněmoven, prezident Československé socialistické republiky, vláda Československé socialistické republiky, Česká národní rada a Slovenská národní rada. Prezident neměl právo odkladného veta.  Sněmovna lidu a Sněmovna národů, jakož i jednotliví poslanci, měli právo interpelovat vládu Československé socialistické republiky a její členy a klást jim otázky ve věcech jejich působnosti. Vláda a její členové byli povinni na interpelace a otázky odpovídat.

Fakticky tedy nešlo o bikameralismus, ale jakýsi podivný trikameralismus, Sněmovna národů v sobě funkčně obsahovala další dvě samostatné části po 75 členech, podle toho, zda byl dotyčný poslanec zvolen v České socialistické republice nebo ve Slovenské socialistické republice. Mezi těmito částmi platil tzv. zákaz majorizace. To znamenalo, že usnesení v důležitých věcech bylo přijato pouze, hlasovala-li pro ně většina všech poslanců zvolených v České socialistické republice a většina všech poslanců zvolených v Slovenské socialistické republice, nevyžadoval-li zákon většinu kvalifikovanou. Jestliže nedošlo k shodnému usnesení obou sněmoven, mohly se obě sněmovny usnést na dohodovacím řízení. O efektivitě takového systému by se dalo v normálním demokratickém státu s úspěchem pochybovat. Jak již však bylo řečeno výše, všechna rozhodnutí byla prováděna na ÚV KSČ a parlament plnil pouze formální roli. To se náhle změnilo s příchodem nové politické garnitury. V parlamentu začaly působit přirozené demokratické mechanismy a tři komory byly najednou na naši malou federaci moc. Nekonečné handrkování, které bylo potřeba k prosazení sebemenší prkotiny ve Sněmovně národů, nakonec bylo jednou z příčin rozpadu společného státu Čechů a Slováků.

Současné rozvržení zákonodárné moci upravuje Ústava platná od 1.1.1993.[54] Podle ní zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu. Parlament je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. V Ústavě je uvedeno, za jakých okolností prezident Poslaneckou sněmovnu může rozpustit a za jakých okolností  sněmovnu rozpustit musí. Senát je nerozpustitelný. Zasedání komor jsou stálá. Podle čl. 39 odst. 1 Ústavy jsou komory způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. Podle odst. 2 je k přijetí usnesení komory třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak. Podle odst. 3 je k přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, jakož i k přijetí usnesení o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů. Podle odst. 4 je k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 Ústavy třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Čl. 40 nám říká, že k přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

Podle čl. 41 odst. 1 se  návrhy zákonů podávají Poslanecké sněmovně. Podle odst. 2 může návrh zákona (zákonodárná iniciativa) podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda dle čl. 42 odst. 1. Podle druhého odstavce pak tyto návrhy projednává na veřejné schůzi a usnáší se o nich jen Poslanecká sněmovna. Čl. 43 se věnuje otázkám rozhodování o ozbrojených silách.

Čl. 45 říká, že návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu. Podle čl. 46 odst. 1 Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení. Podle odst. 2 Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím. a podle odst. 3 jestliže se Senát nevyjádří do třiceti dnů od jeho postoupení, platí, že je návrh zákona přijat. Čl. 47 nám říká, že jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Jestliže Senát návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna ve znění schváleném Senátem. Jejím usnesením je návrh zákona přijat. Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců.

V čl. 49 se dozvíme, že k ratifikaci mezinárodních smluv upravujících práva a povinnosti osob, spojeneckých, mírových a jiných politických, z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci, hospodářských, jež jsou všeobecné povahy, o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu, je třeba souhlasu obou komor Parlamentu.

Čl. 50 upravuje pravomoc prezidenta republiky během zákonodárného procesu - má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat. Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády – čl. 51.

Každý poslanec má právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti. Interpelovaní členové vlády odpovědí na interpelaci do třiceti dnů ode dne jejího podání – čl. 52.

Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší podle čl. 33 Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Senátu však nepřísluší přijímat zákonné opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10. Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda a musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi (tzv. ratihabice). Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá další platnosti.

 

2.2.         Principy voleb do zákonodárného sboru v České republice

O výčet  principů voleb v demokratických státech se vede diskuse.[55] Jejich taxativní seznam asi nelze napsat, aniž bychom neměli pochyby, zda se skutečně jedná o principy voleb, nebo se již jedná o obecné principy demokratické společnosti, či o něco jiného. Mezi základní principy voleb patří zejména všeobecnost a rovnost volebního práva. V České republice můžeme přidat i přímost volebního práva, přestože známe příklady zemí s nepřímým volebním právem, které bychom v žádném případě nemohli považovat za nedemokratické. Podle autora sem patří také tajnost hlasování, i když by se dalo namítnout, že se nejedná o princip voleb, ale způsob ochrany voličovy svobody myšlení a svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny.[56]  Mezi základní principy bývá zmiňována i svoboda voleb, autor tento názor nesdílí. Svobodu voleb považuje za základní princip demokratického státu, nikoliv za princip voleb. Tato svoboda není porušena ani v případech tzv. „kupčení s hlasy“. Podle autora totiž nutným předpokladem porušení něčí svobody je to, že daný jedinec takové jednání za porušení své svobody považuje. Pokud někdo považuje účast ve volbách pouze za možnost zvýšit si domácí rozpočet, rozhodně se „koupením“ takového hlasu o porušení jeho svobody nejedná. Otázkou však zůstává, zda se nejedná o porušení svobody ostatních účastníků voleb. A to jak porušení pasivního volebního práva protikandidátů úplatkáře, tak porušení aktivního volebního práva ostatních voličů. Též způsob rozdělení mandátů není principem voleb, (poměrný, většinový) ale pouze matematickou metodou pro určení jejich výsledků.

2.2.1.     Všeobecnost volebního práva

Je deklarovaná v čl. 21 odst. 3 Listiny[57] a v čl. 18 Ústavy.[58] V českých zemích je volební právo všeobecné od r. 1918, kdy bylo přiznáno ženám. I v dnešní době je omezeno censy volebního práva. Jedná se o omezení volebního práva různými podmínkami. Autor není příznivcem překotného rozšiřování počtu osob, které volební právo mají. Dokonce si myslí, že některé censy, které známe z historie, byly ve své době docela užitečné a nebylo by od věci nechat se jimi částečně inspirovat, zejména censem gramotnosti – viz dále v textu. V dnešní době se v České republice používá pouze census věku, census pobytu a census státního občanství. Census věku je u nás již po mnoho let zakotven na 18 let (čl. 18 odst. 3 Ústavy)[59] u aktivního volebního práva. U pasivního volebního práva je to 21 let (čl. 19 odst. 1 Ústavy)[60] a při volbách senátorů 40 let (čl. 19 odst. 1 Ústavy).[61] Autor by neměl problém se snížením censu aktivního volebního práva na 16 let, ovšem pouze v případě současného nabývání svéprávnosti podle občanského práva a plné trestní odpovědnosti podle trestního práva. Census věku by bylo možno u poslanců snížit na 18 let a u senátorů na 21 let s tím, že věk kandidáta musí být uveden na volebním lístku. Výhledově by bylo možné tyto limity sjednotit úplně. Voliči jsou svéprávní lidé a není nutné jim ulehčovat volbu zbytečnými omezeními pro možnost kandidovat. Census občanství již v dnešní době u některých druhů voleb není nutný. Jedná se o volby do orgánů místní samosprávy a Evropského parlamentu. U voleb do zákonodárného sboru je však nutno ho zachovat. Není logické, aby zákony schvalovali zákonodárci zvolení cizími státními příslušníky, a to i přesto, že mají k zdejšímu státu silné vazby. Ve Velké Británii však mohou volit i občané Commonwealthu, kteří zde mají trvalý pobyt. Census pobytu je využíván zejména u senátních voleb. Jedná se o institut trvalého pobytu podle veřejného práva, nikoliv bydliště podle práva soukromého. Z dob monarchie známe ještě další censy, které upravovalo tuzemské volební právo. Jedná se o census daňový. Volebního práva nabývali jen ti obyvatelé, kteří platili určité množství přímých daní. Takové opatření nemusí být vůbec špatné, proč by se měli rozhodování o rozdělování společných peněz účastnit ti, kdož do společné pokladny nepřispěli, či z ní dokonce berou příspěvky? Jenže zastupitelé nerozhodují pouze o penězích. Zákony určují pravidla chování ve všech oblastech. V dnešní době je stejně většina daní nepřímá, takže by takový census byl logicky nezdůvodnitelný. Přesto je zajímavé seznámit se s některými názory,[62] které navrhují vyloučit z volebního procesu  osoby zcela závislé na veřejných financích včetně osob pobírající dávky hmotné nouze a státních zaměstnanců. Census pohlaví nebyl v minulosti důsledkem diskriminace žen. Byl výrazem toho, že úplná rodina byla základní stavební jednotkou tehdejší společnosti. Proto příslušelo až na výjimky volební právo pouze mužům, kteří svou rodinu u voleb zastupovali. Stavovský census je pevně spjat s kuriovým systémem a z pohledu dnešní doby se jedná pouze o součást volební historie. Pro dnešní dobu však začíná být aktuální census gramotnosti. V České republice se bohužel začíná rozšiřovat skupina lidí, kteří neumějí číst a psát. Jak se tito lidé rozhodnou za volební plentou? Pokud si přinesou upravený volební lístek z domova, není to v rozporu s principem tajných voleb? Nebo v rozporu se svobodou volby, jak již bylo zmíněno výše? Skupiny takovýchto voličů jsou značně náchylné ke „kupování hlasů“. Autor by neměl problém, s vyznačováním gramotnosti do osobního dokladu a evidence obyvatel  stejně, jako je vyznačována svéprávnost. To by bylo užitečné i při podepisování různých smluv negramotnými občany, zejména jako ochrana druhé smluvní strany. V dnešní době „ochrany osobních údajů“ je takové řešení asi nereálné. Tento census by však mohl být částečně vyřešen povinným obdržením volebních lístků až ve volební místnosti, těsně před vstupem za plentu, nikoliv do schránek v místě bydliště. Národnostní census je ostudou naší novodobé historie. V parlamentních volbách 1946 a 1948 měli podle § 2 odst. 1 zákona 28/1946 Sb.[63] aktivní volební právo pouze občané slovanské národnosti. Otázkou je, zda se Češi opravdu dají posuzovat jako Slované, vzhledem ke svým keltským kořenům. Spíše jako kuriozitu, v našich krajinách neznámou můžeme uvést poslední dva censy – census náboženský a census rasový. Náboženský census je vyžadován v Íránu.[64] „Volební zrovnoprávnění černochů ve Spojených státech bylo dokončeno až v roce 1964.“[65]

2.2.2.     Rovnost volebního práva

Dříve platila zásada, že „hlasy není možné pouze sčítat, ale je nutné je také vážit“.[66]Rovnost volebního práva znamená zjednodušeně, že každý volič má stejný počet hlasů, které se neváží, resp. „všichni voliči mají stejný počet hlasů a hlas každého má stejnou váhu“.[67]  Český ústavní systém ji zaručuje v čl. 18 Ústavy[68] a v čl. 21 odst. 3 Listiny.[69] Nerovnost volebního práva v monarchii byla spjata s existencí kuriového systému. V tomto systému mohli někteří občané hlasovat ve více kuriích a tím měli fakticky větší počet hlasů, což znamenalo, že mohli ovlivnit volbu většího počtu zákonodárců. Kuriový systém byl u nás zrušen volební reformou z roku 1907.[70] Rovnost volebního práva tím však nenastala. V některých volebních obvodech bylo potřeba na zisk mandátu více hlasů než v jiných. Tím se též liší váhy hlasu jednotlivých voličů. Zejména byly zvýhodňovány obvody s německým a italským obyvatelstvem a obvody venkovské, před obvody se „slovanským“ obyvatelstvem a obvody velkých měst. Porušování volební rovnosti pokračovalo i za první republiky. Počet zastupitelů, kteří byli za jednotlivé kraje voleni, byl pevně určen ve volebním zákoně.[71] V Praze a ve volebních krajích s převážně českým nebo slovenským obyvatelstvem bylo k získání mandátu zapotřebí méně voličských hlasů, než v krajích s většinovou německou či maďarskou populací. To se naplno projevilo například při volbách v roce 1935  - vítěz voleb Sudetoněmecká strana získala méně mandátů, než o procento slabší agrárníci.[72]

V dnešní době je rovnost volebního práva zajišťována různými mechanismy. V případě voleb do Poslanecké sněmovny je to pomocí výpočtu tzv. republikového mandátového čísla, které se vypočítá jako podíl počtu platných hlasů v celé republice lomený počtem mandátů v zastupitelském orgánu (200). Pomocí podílu počtu platných hlasů odevzdaných v jednotlivých krajích a tohoto čísla se zjistí počet mandátů na každý kraj. Zbylé mandáty připadnou postupně krajům, které vykazují nejvyšší zbytky dělení. Takovýto systém se zdá spravedlivý, avšak je závislý na účasti ve volbách. Podle autorova názoru poslanci zastupují všechny voliče, nikoliv pouze ty, kteří přišli k volbám. Nejít volit je legitimní forma volby. Za takový způsob volby nemohou být voliči trestáni ztrátou počtu poslanců, kteří je zastupují. I volič, který nebyl u voleb, má právo jít za svým poslancem a požadovat po něm kvalitní zákonodárnou činnost. Spravedlivější by tedy bylo, kdyby se počet mandátů v krajích počítal v den konání voleb z podílu celkového počtu zapsaných voličů a počtu voličů zapsaných v jednotlivých volebních krajích ve volebních seznamech. Právo voliče být zastupován v zákonodárném sboru nemůže být zrušeno nekonzumováním práva volit. Zastupitelé z jiných krajů mohou šikanovat voliče, pokud by ad absurdum došlo k situaci, že by v některém kraji byla velmi malá volební účast a nebyl v něm zvolen žádný zastupitel. To není při současné odlišné velikosti jednotlivých volebních krajů úplně nemožné. Poněkud odlišná je situace při volbách do Senátu. Při volbách do Senátu je v každém obvodu také zvolen senátor, i když přijdou k volbám pouze tři voliči. Zde tedy právo voliče být zastupován v zákonodárném sboru, porušeno není. Jak je ale zaručena rovnost volebního práva? O to se stará § 59 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb.[73] Ten se stará v zásadě o to, aby rozdíl v počtu obyvatel nejmenšího a největšího volebního obvodu nebyl větší, než přibližně 30%. Asi by bylo lepší rozdíl počítat z počtu voličů, počet obyvatel je pro volby fakticky nic neříkající číslo. V době výpočetní techniky by to jistě nebyl žádný administrativní problém. Odchylka ± 15% je ještě přijatelná tak, aby nebyla nad únosnou míru porušena rovnost volebního práva a zároveň aby se nemusely neustále přeskupovat volební obvody. Rovnost totiž existuje pouze u voleb, v nichž se všechny mandáty rovnoměrně rozdělují v jednom volebním obvodu (kraji). Takovou cestu nastoupilo před nedávnem Slovensko. Zde je celý stát jeden velký volební obvod. Rovnost volebního práva je tedy zaručena. Není důvod tento příklad nenásledovat. Různi okresní a krajští straničtí kmotři mají ale patrně jiný názor. To by totiž znamenalo jednu celostátní kandidátní listinu za každý volební subjekt. Ta by se zřejmě nedala tak dobře zmanipulovat jako krajské kandidátky, kde stačí k nominaci pár desítek koupených „velrybářských“ hlasů.[74]

2.2.3.     Přímost volebního práva

Zásadu přímosti volebního práva obsahuje Ústava v čl. 18.[75] Při přímých volbách odevzdává volič svůj hlas bezprostředně tomu, kdo má být podle něj zvolen. Přímé volby u nás byly zavedeny v roce 1873 Dubnovou ústavou.[76] Do té doby volily poslance do říšského sněmu zemské sněmy. V době přijetí se nejednalo o důležitou věc, protože čeští poslanci se práce v říšském sněmu neúčastnili. Problematika přímého volebního práva se začala podrobněji diskutovat v souvislosti s volbami do Národního shromáždění v době první republiky. Při použití Hareovy metody zůstává velký počet mandátů v prvním skrutiniu nerozdělen. Kandidátní listiny pro druhé a třetí skrutinium však vypracovávaly politické strany až po volbách (!), z neúspěšných kandidátů v prvním skrutiniu. Ve druhém a třetím skrutiniu tak o podobě velké části sněmovny rozhodovaly pouze stranické sekretariáty, nikoliv voliči. Otázkou je, zda v rozporu s principem přímosti volebního práva není systém přísně vázaných kandidátních listin, či dokonce systém kandidátních listin obecně. Volič tím, že má možnost výběru pouze mezi politickými stranami, musí  v případě přísně vázaných listin hlasovat vedle svých favoritů i pro osoby které nezná, nebo jsou mu dokonce nesympatické. V případě vázaných kandidátních listin alespoň může upravit pořadí kandidátů, ale svůj hlas musí přesto odevzdat i kandidátům, které zvolit nechce. No a u volných kandidátních listin volební subjekty (strany) spoléhají na voličovu lenost nebo neschopnost  kandidátní listiny upravit. Autor je toho názoru, že systém kandidátních listin je z principu špatný a daleko lepší by bylo volit jednotlivé kandidáty přímo. To už je ale téma, které se přímo dotýká politického systému navzájem soupeřících stran. Autor je toho názoru, že soupeřit by měly politické síly a názory, nikoliv strany. Stranický systém je podhoubím pro korupci a kamarádíčkování a patří do století dvacátého. Nejde o zákaz politických stran, ale o změnu volebního a ústavního systému. Jednotliví kandidáti se mohou svobodně sdružovat v politických stranách i nadále, avšak kandidovat musí sami za sebe. Volič vybere kandidáty, kteří nejlépe vyhovují jeho představám – tzv. bodové hlasování bez kumulace. Tuto změnu volebního systému autor zapracoval do svého programu[77] pro kandidaturu do senátních voleb. Možná by změnou došlo i ke zmenšení fragmentace voleného sboru, jelikož by se staly zbytečnými ty malé strany, které mají v zásadě stejný program jako některá velká strana a odebírají jim voliče.[78] U spolupráce těchto seskupení  jsou v současné době největším problémem osobní ambice, nikoliv programové neshody. Rozhodně by se tak předešlo problémům s politickými přeběhlíky.

Systém kandidátních listin pro druhé skrutinium, které předkládaly politické strany až po volbách, byl převeden i do volebních zákonů polistopadové federativní republiky. Patrně nešlo v první chvíli o špatný úmysl politiků. V hektické době jara 1990 zřejmě došlo k mechanickému převzetí prvorepublikového textu. Tato nekalá praxe byla přebírána dalšími politickými reprezentacemi a odstraněna až novelou volebního zákona 204/2000 Sb., účinnou od 1. 1. 2002.[79]

2.2.4.     Tajnost hlasování

Tajnost hlasování má velký význam při konzumaci práva na svobodné volby. Tajné hlasování musí být povinné pro všechny voliče. V opačném případě by ztrácelo smysl. Tím smyslem je zabránit komukoliv, aby zjistil, jak volič skutečně hlasoval. Proto se například před otevřením hlasovacích obálek volební komisí musí promísit obsah přenosné volební urny s urnou hlavní. Hlasovací obálky musí být stejné a nesmí být průhledné. V Čechách známe tajné hlasování od r. 1896.[80] V současné legislativě je upraveno Ústavou v čl. 18,[81] Listinou v čl. 21 odst. 3[82]  a volebním zákonem v § 19a odst. 1.[83] Autor byl několikrát zapisovatelem okrskové volební komise. Z vlastních zkušeností ví, že někteří voliči zejména v seniorském věku jsou schopni velmi rychle přiskočit k volební urně a obálku s hlasovacím lístkem do ní vhodit, aniž by prošli prostorem pro jejich úpravu. Zřejmě to mají nacvičeno ještě z budovatelských let. Proti takovému chování nemá volební komise žádnou obranu, která by v sobě neobsahovala inzultaci dotyčného voliče. Proto by bylo vhodné se zamyslet nad organizační úpravou volebních místností tak, aby se voliči k urně nedostali jinou cestou, než přes tyto prostory. Nejde tu o zájem dotyčných voličů, ale o zájem příštích generací, které mohou v budoucnu čelit pokusu nové diktatury o demokratické převzetí moci. Mohli bychom si vzít příklad z § 38 prvorepublikové úpravy,[84] kdy se volební komise musela přesvědčit, zda má volič u sebe všechny neupravené kandidátní listiny. Voličům by se do schránek před volbami vhazovaly pouze seznamy kandidátů a skutečné kandidátní listiny by se vydávaly až ve volební místnosti.

3.    Volby do Senátu Parlamentu ČR

Senátní volby jsou oproti volbám do Poslanecké sněmovny daleko přehlednější a administrativně jednodušší. Výsledky senátních voleb jsou k dispozici brzy po uzavření volebních místností a mají jednoznačný charakter, který má podobu zápisu strojového  počítačového kódu ANO – NE. Je to způsobeno odlišným systémem voleb. Senát je na rozdíl od Poslanecké sněmovny volen podle zásad většinového systému. Přesto jsou volby do obou komor Parlamentu prováděny podle stejného zákona, jedná se o zákon č. 247/1995 Sb.[85] - volební zákon. Volby do Senátu svým systémem spíše připomínají volby prezidentské.

Senátorem může být zvolen každý volič, který alespoň ve druhý den voleb dosáhl věku nejméně 40 let a není u něho ve dnech voleb překážka ve výkonu volebního práva. Takovou překážkou by mohlo být omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva – § 55 a následující Občanského zákoníku.[86] Volební soud by v případě námitek patrně došel k výkladu, že překážkou by byl pravomocný rozsudek soudu, omezující způsobilost člověka samostatně právně jednat ve věcech souvisejících s výkonem funkce senátora.

Pokud občan splňuje podmínky volitelnosti (censy pasivního volebního práva) může kandidovat. Předpokladem kandidatury je vyhlášení voleb prezidentem a podání přihlášky k registraci.  Volby do Senátu vyhlašuje prezident republiky nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Rozhodnutí o vyhlášení voleb se uveřejňuje ve Sbírce zákonů. Za den vyhlášení voleb se považuje den, kdy byla rozeslána částka Sbírky zákonů, v níž bylo rozhodnutí o vyhlášení příslušných voleb uveřejněno.

Podle volebního zákona § 60 kandidáty pro volbu do Senátu mohou přihlašovat registrované politické strany, jejichž činnost nebyla pozastavena, a koalice, a to pouze prostřednictvím zmocněnce. Nezávislý kandidát podává přihlášku k registraci sám. Za přihlášku k registraci podanou koalicí se považuje ta, kterou všechny společně kandidující politické strany jednoznačně na přihlášce k registraci jako koaliční označí, uvedou, kdo je členem koalice, a stanoví její název. Pokud politická strana přihlásí kandidáta v rámci této koalice pro 1 volební   obvod, může v dalších obvodech přihlásit jiného kandidáta samostatně nebo jako součást jiné koalice. Každá politická strana a koalice může podat pro volby do Senátu pouze jednu přihlášku k registraci v každém volebním obvodu, pokud politická strana podává samostatně přihlášku k registraci, nemůže již být součástí koalice. Každá politická strana může být členem pouze jedné koalice v daném volebním obvodu. Každý kandidát může kandidovat pouze v jednom volebním obvodu, na jedné přihlášce k registraci. Přihláška k registraci se podává nejpozději 66 dnů přede dnem voleb pověřenému obecnímu úřadu v sídle volebního obvodu. Podání přihlášky k registraci pověřený obecní úřad v sídle volebního obvodu potvrdí zmocněnci politické strany, koalice nebo nezávislému kandidátovi.

Přihláška k registraci obsahuje podle § 61 odst. 1 jméno a příjmení kandidáta, věk, jeho povolání, obec, kde je přihlášen k trvalému pobytu, název politické strany nebo koalice, která kandidáta přihlašuje k registraci, nebo údaj, že jde o nezávislého kandidáta; v případě koalice se uvede její složení, číslo a sídlo volebního obvodu, ve kterém kandiduje, příslušnost kandidáta k politické straně nebo politickému hnutí, nebo údaj, že kandidát je bez politické příslušnosti, jde-li o koalici, název politické strany nebo politického hnutí, které kandidáta navrhlo, podpis zmocněnce politické strany, politického hnutí nebo koalice, jméno a příjmení, označení funkce a podpis osoby oprávněné jednat jménem politické strany nebo politického hnutí; v případě koalice jména a příjmení, označení funkcí a podpisy všech osob oprávněných jednat jménem všech politických stran a politických hnutí, které ji tvoří; podává-li přihlášku nezávislý kandidát, připojí svůj podpis.

Volební zákon ukládá v § 61 odst. 2, že k přihlášce k registraci kandidát připojí doklad o státním občanství, vlastnoručně podepsané prohlášení, že souhlasí se svou kandidaturou, že mu nejsou známy překážky volitelnosti, popřípadě tyto překážky ke dni voleb pominou, že nedal souhlas k tomu, aby byla jeho kandidatura předložena v jiném volebním obvodu a že je členem určité politické strany nebo politického hnutí, nebo skutečnost, že je bez politické příslušnosti; na prohlášení kandidát dále uvede místo, kde je přihlášen k trvalému pobytu, a rodné číslo. Podává-li přihlášku k registraci politická strana, politické hnutí nebo koalice, určí v příloze svého zmocněnce a uvede jeho jméno, příjmení a místo, kde je přihlášen k trvalému pobytu; politická strana, politické hnutí a koalice má právo navrhnout náhradníka zmocněnce a uvede jeho jméno, příjmení a místo, kde je přihlášen k trvalému pobytu. K přihlášce nezávislého kandidáta se připojí petice podporující jeho kandidaturu, která musí být podepsána alespoň 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje, s uvedením jejich jména, příjmení, rodného čísla a místa, kde jsou přihlášeni k trvalému pobytu; chybí-li některý z uvedených údajů nebo je uveden neúplně nebo nepodepsal-li se volič, podpis se nezapočítává; v záhlaví petice se uvede jméno a příjmení kandidáta, číslo a sídlo volebního obvodu, do kterého kandidát kandiduje, a rok konání voleb. Dále se přiloží potvrzení o složení kauce 20 000 Kč; kauce se skládá na zvláštní účet, který nejpozději 72 dnů přede dnem voleb zřídí u České národní banky pověřený obecní úřad v sídle volebního obvodu; pověřený obecní úřad v sídle volebního obvodu vrátí do 1 měsíce po vyhlášení výsledků voleb kauci kandidátovi, pokud získá v prvním kole voleb ve volebním obvodu alespoň 6 procent z celkového počtu platných hlasů; úroky z kaucí a částky, které se nevracejí, jsou příjmem státního rozpočtu.

Tolik suché citace zákonů a nyní opět trochu volební praxe. Zamysleme se nad některými podmínkami, které nám volební zákon ukládá  k úspěšnému podání přihlášky. Přihláška k registraci se podává nejpozději 66 dnů přede dnem voleb a prezident vyhlašuje volby  nejpozději 90 dnů před jejich konáním. To znamená, že kandidáti mají na podání přihlášky 24 dnů. Za tuto nedlouhou dobu musí splnit všechny náležitosti, které jim ukládá volební zákon. Asi nejtvrdší podmínkou pro nezávislé kandidáty je nashromáždění alespoň 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje za 24 dnů. Pro kandidáta, který nemá kolem sebe volební štáb, je tato podmínka téměř nemožná, jak autor pocítil na vlastní kůži. Tato podmínka však není protiústavní, jak rozhodl Ústavní soud.[87] Podle autora je v rozporu s principem rovnosti pasivního volebního práva, tak jak ho Ústava a Listina zaručují. Ústavní soud se taktně vyhnul posuzování ústavnosti volebního zákona v § 61 odst. 1 písm. d). Všechny ústavní stížnosti na toto téma odmítl z jiných důvodů. Podle autora není neústavní fakt, že nezávislí kandidáti musí k přihlášce k registraci připojit petici s 1000 podpisy. Naopak je neústavní to, že stejnou petici nemusí přiložit politická strana nebo koalice, která podává přihlášku pro svého kandidáta. Proč tomu tak je? Vysvětlení by se dalo najít v důvodové zprávě k tomuto zákonu. Z nějakého nepochopitelného důvodu tento dokument nelze nalézt ani přes Google, ani v právním systému Codexis ani na webových stránkách Poslanecké sněmovny. V literatuře se uvádí, že politická strana již 1000  podpisů nashromáždila při svém vzniku. Jak správně uvádí M. Antoš,[88] politická strana mohla své podpisy sbírat od všech oprávněných voličů v České republice. Nezávislý kandidát musí podpisy sbírat pouze od voličů s trvalým bydlištěm v příslušném volebním obvodu, což je asi 81x menší množství. M. Antoše ještě můžeme doplnit – politická strana měla na sbírání podpisů o svém vzniku čas několik měsíců či dokonce let a nezávislý kandidát musí stejnou činnost zvládnout za 24 dnů. Ve volebním zákoně v § 61 odst. 1 písm. d) stojí, že podpisy musí pocházet od voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje a kde jsou přihlášeni k trvalému pobytu. Zákon však neřeší problém stěhování voličů. Ke kterému datu musí mít petent trvalý pobyt v místě volebního obvodu? K datu podpisu nebo k datu voleb?  Pokud platí druhá možnost, jak má osoba sbírající podpisy vědět, že se petent odstěhoval a z petice ho vyškrtnout? To má čekat, až to udělá úřad a nepůjde situaci nijak napravit? Jak vůbec zjistíme, kdy byla petice podepsána, datum podpisu není volebním zákonem vyžadováno? Pokud platí první možnost, proč má být kandidát trestán za to, že se někdo odstěhoval z jeho volebního obvodu?

Další problém při sbírání podpisů je s rodným číslem petentů. Rodné číslo osoby je víceméně objektem veřejného práva. Datum narození je objektem soukromého práva. Toto rozdělení již část populace akceptovala a nerozdává nikomu své rodné číslo na potkání. Problém je v tom, že volební právo, tudíž nepochybně i volební zákon patří do práva veřejného, takže rodná čísla požaduje. Kandidát však sbírá podpisy jako soukromá osoba, nikoliv jako úředník, tudíž se řídí ve vztahu k petentům soukromým občanským právem. Z toho plyne neochota petentů poskytnout na petici své rodné číslo. Jejich podpis je pak neplatný. Přitom údaj o rodném čísle by šel snadno nahradit údajem o datu narození. Státu by sice přibyla práce při ověřování podpisů, ale podle autora jsou zde volební zákony pro to, aby umožňovaly realizovat subjektivní práva občanů, nikoliv aby je znemožňovaly. Občané mají na takový servis právo. Skoro stejné potíže způsobují v petici také údaje o trvalém bydlišti petenta. Řada mladších petentů z venkova, kteří si z dob komunizmu nepamatují institut trvalého bydliště, do petice píše například místo současného pobytu v Praze. Vůbec si neuvědomují, že mají trvalé bydliště ve svém rodišti, kde již několik let fakticky nebydlí. Autor má s těmito problémy osobní zkušenost, podrobněji popsanou v kapitole 8. Nejschůdnějším řešením výše uvedených potíží je založit politickou stranu Strana za zvolení pana XY senátorem, sebrat 1000 podpisů odkudkoliv a kandidovat za ni. Tak vznikla strana bývalého senátora Okamury Úsvit.

Jak stojí ve volebním zákonu v §  62, obecní úřad v sídle volebního obvodu přezkoumá ve lhůtě od 66 do 60 dnů přede dnem voleb podané přihlášky k registraci. Nemá-li přihláška k registraci potřebné náležitosti nebo obsahuje-li nesprávné údaje, vyzve pověřený obecní úřad v sídle volebního obvodu písemně nezávislého kandidáta nebo prostřednictvím zmocněnce politickou stranu, politické hnutí nebo koalici nejpozději 58 dnů přede dnem voleb, aby závady odstranili do 50 dnů přede dnem voleb. Pokud politická strana, koalice nebo nezávislý kandidát ve stanovené lhůtě závady neodstraní, rozhodne pověřený obecní úřad v sídle volebního obvodu ve lhůtě 49 dnů přede dnem voleb o odmítnutí přihlášky k registraci. V opačném případě rozhodne ve lhůtě 49 dnů přede dnem voleb o registraci bezvadné přihlášky k registraci. Rozhodnutí  musí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání. Registrace je podmínkou pro vytištění hlasovacích lístků.

Pověřený obecní úřad v sídle volebního obvodu určí nejpozději 45 dnů přede dnem voleb losem číslo, kterým budou označeny hlasovací lístky kandidátů pro volby do Senátu. Výsledek losování zmocněncům politických stran, koalic a dále nezávislým kandidátům písemně oznámí. Kandidát se může dle § 66  do 48 hodin před zahájením voleb vzdát písemně své kandidatury. Stejným způsobem může zmocněnec politické strany nebo koalice jeho kandidaturu odvolat. Toto prohlášení nelze vzít zpět. Každý zaregistrovaný kandidát je uveden podle § 67 na samostatném hlasovacím lístku označeném vylosovaným číslem kandidáta. U kandidáta musí být uvedeno jméno, příjmení, věk, povolání a obec, na jejímž území je přihlášen k trvalému pobytu, a jeho příslušnost k politické straně nebo politickému hnutí nebo údaj, že kandidát je bez politické příslušnosti. Dále se uvede název politické strany nebo koalice, která kandidáta přihlásila k registraci, nebo údaj, že jde o nezávislého kandidáta; pokud jde o koalici, uvede se, které politické strany ji tvoří, a název politické strany, která kandidáta navrhla.

Průběh hlasování upravuje § 68. V prostoru určeném k úpravě hlasovacích lístků vloží volič do úřední obálky jeden hlasovací lístek. Tento hlasovací lístek se nijak neupravuje.

Podle § 69 se provádí zjišťování výsledků hlasování okrskovou volební komisí. Po ukončení hlasování dá předseda otevřít volební schránku. V případě, že bylo okrskovou volební komisí na výslovnou žádost jednotlivých voličů použito i přenosné volební schránky, okrsková volební komise otevře přenosnou volební schránku, vyjme z ní úřední obálky s hlasovacími lístky a obsah schránek po jejich otevření smísí. Po vynětí hlasovacích lístků z úředních obálek okrsková volební komise rozdělí hlasovací lístky podle jednotlivých kandidátů a poté je sečte. Český statistický úřad převezme výsledky hlasování za všechny územně příslušné volební okrsky a zpracuje výsledky voleb ve volebním obvodu. V zápise o výsledku voleb ve volebním obvodu se podle § 71 uvede pořadí kandidátů podle počtu získaných platných hlasů, počet těchto hlasů a údaj o jejich procentu vypočtený jako podíl na celkovém počtu platných hlasů ve volebním obvodu; je-li počet hlasů stejný, rozhodne los, jméno a příjmení zvoleného kandidáta, popřípadě skutečnost, že žádný z kandidátů nezískal počet hlasů potřebný ke zvolení.

Volby do Senátu se konají podle zásady většinového systému. Pro volby do Senátu se na území České republiky vytváří 81 volebních obvodů. V každém volebním obvodu se volí jeden senátor, na dobu šesti let. Každé dva roky se volí třetina senátorů. Zvolen je kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasů (systém absolutní většiny).  V případě, že žádný z kandidátů nezíská počet hlasů potřebný ke zvolení (nadpoloviční většinu), zajistí pověřený obecní úřad v sídle volebního obvodu, aby druhé kolo voleb bylo zahájeno šestý den po ukončení hlasování v prvním kole. Ve druhém kole kandidují v každém volebním obvodu, ve kterém se volby konají, pouze dva kandidáti, kteří se v prvním kole v konečném pořadí podle počtu hlasů umístili na prvních dvou místech. Je-li počet hlasů některých kandidátů stejný, rozhodne o pořadí těchto kandidátů los, jak uvádí § 73. Jestliže před druhým kolem voleb ve volebním obvodu se kandidát své kandidatury vzdá, pozbude práva být volen nebo zemře, postupuje do druhého kola voleb kandidát, který se v prvním kole voleb v konečném pořadí umístil na třetím místě. V takovém případě se druhé kolo voleb koná třináctý den po ukončení hlasování v prvním kole. Ve druhém kole je zvolen ten kandidát, který získá ve druhém kole více odevzdaných platných hlasů. V případě rovnosti hlasů rozhodne los - § 76 odst. 5 .

 

 

 

 

4.    Historie  voleb ve volebním obvodu č. 21

První senátní volby se zde konaly v roce 1996 a senátor zde byl hned napoprvé volen podle § 94 volebního zákona na šest let. Za Prahu 5 je opakovaně do Senátu zvolen pravicový politik. Patrně je to způsobeno specifickým postavení Prahy v rámci státu, zejména nízkou nezaměstnaností a vyššími průměrnými příjmy i důchody.[89] V letech 1996 a 2002 se dokonce mezi  dvěma pravicovými  politiky rozhodovalo ve  druhém kole. V roce 2008 tuto hegemonii porušil do druhého kola postoupivší sociální demokrat  prof. ing. Jiří Witzany, DrSc.

V roce 1996 měl do Senátu z prvního kola lépe nakročeno ing. Petr Bratský, starosta Městské části Praha 13. V té době nebylo ještě zvykem házet volební letáky do schránek. Jaké bylo autorovo překvapení, když na něj ze schránky vyskočil leták z dílny štábu protikandidáta, Michaela Žantovského. Bylo to v pauze mezi prvním a druhým kolem. Na letáku byla barevně rozpůlená tvář Petra Bratského, a pod ní sugestivní nápis: „Chcete půl starosty a půl senátora?“ Také si myslím, že zdvojování funkcí není dobré pro voliče a občany. Spíše je dobré pro funkcionářovo ego a peněženku. Na podzim roku 1996 už se na veřejnost dostávaly první rozpory uvnitř ODS – konkrétně mezi  J. Zieleniecem a V. Klausem. Nebylo již vše tak jasné a čisté, jako v dobách kupónové privatizace. Mezi ČSSD a malými pravicovými stranami tehdy došlo k nepsané dohodě: Ve druhém kole všichni proti ODS! Výsledky druhého kola tomu odpovídaly. Nestraník Michael Žantovský, kandidující za ODA, poskočil z 16047 hlasů v prvním kole na 21496 hlasů v kole druhém a suverénně zvítězil. Kandidát ODS ing. Petr Bratský spadl z 17002 hlasů v prvém kole na 16840 ve druhém kole a zůstal jen starostou. Přesto v přímém televizním volebním studiu svému přemožiteli poblahopřál a vyjádřil radost nad tím, že do Senátu byl zvolen pravicový politik (ODS a ODA byly v r. 1996 ve vládní koalici).

Dlouholetý starosta Prahy 5, RNDr. Miroslav Škaloud již Bratského chybu nezopakoval a před kandidaturou do Senátu přenechal křeslo starosty Milanu Jančíkovi. V roce 2002 tento slušný, nevýrazný a skandály nezatížený komunální politik bez větších problémů potvrdil senátní nadvládu pravice v Praze. Jeho hlavní protivník, Václav Krása, kandidující za US-DEU neměl prakticky žádnou šanci. Velice ho totiž poškodil nedávný rozpad Čtyřkoalice, která pro mnoho středopravých voličů znamenala alternativu stále více kmotrovatější a korupčnější ODS. Také účast US-DEU v středolevé Špidlově vládě mu příliš nepřidala. Dále projevil na pravicového politika až neobvykle velké sociální cítění, když před volbami několikrát neuváženě prohlašoval, že stát je povinen dávat stále více peněz sociálně slabším a handicapovaným vrstvám obyvatelstva. Patrně si chtěl naklonit ve druhém kole voliče ČSSD a KSČM. Tato strategie mu částečně vyšla, ale zapomněl, že kandiduje v Praze.

Z pouhých 6998 hlasů se ve druhém kole vyhoupl na velmi slušných 13724. Vítěz prvního kola Škaloud však neponechal nic náhodě. Z výborných 11342 se dostal až na postačujících 17613 a přesvědčivě zvítězil. Nepomohla ani známá strategie „Ve druhém kole všichni proti ODS!“

Před senátními volbami v roce 2008 již ODS delší dobu ztrácela svou tvář pravicové strany pro pracovité lidi, kteří chtějí být pány svého osudu. Druhá vláda premiéra Topolánka přesvědčovala čím dál tím více lidí, že se tato strana řítí do nepochybné záhuby. Předzvěstí pádu Topolánkovy vlády byly právě senátní volby 2008. V nich ODS získala tři mandáty, všechny v Praze. Jak se tenkrát říkalo: „V Praze by vyhrála za ODS i Klausova tenisová raketa“. RNDr. Miroslav Škaloud, který si v Senátu zachoval svou slušnost, nevýraznost a „komunálnost“,  kandidoval podruhé. Byla to asi bezkonfliktní slušná povaha, která donutila ODS nominovat jeho, a ne čerstvého doktora práv Západočeské univerzity, ambiciózního JUDr. Jančíka. Ve druhém kole voleb narazil na kandidáta ČSSD, prof. ing. Jiřího Witzanyho, DrSc. Witzany byl Škaloudovi důstojným soupeřem, i tak byl výsledek ve druhém kole 17260:14697 pro Škalouda jasným triumfem. Přesto je z něj vidět, jak pravice v Praze ztrácí. Podle autorových informací Škaloud potřetí nekandiduje a rád by se vrátil do komunální politiky.

 

 

 

 

 

 

 

 

5.    Kandidáti, jejich přihlášky k registraci a volební kampaň

Platné přihlášky k registraci odevzdalo 11 kandidátů. Jejich obsah je v tabulce.

 

Tabulka 2: Kandidáti voleb do Senátu Parlamentu ČR konaných dne 10. 10. – 11. 10. 2014 ve volebním obvodě 21 – Praha 5

Kandidát

Volební

strana

Navrhující

strana

Politická

příslušnost

Povolání

Bydliště

číslo

příjmení, jméno, tituly

věk

1

Petrov Dimiter Mgr. Bc.

49

Republika

Republika

BEZPP

právník

Praha 5

2

Solis Daniel Lic. LL.M.

46

ND

ND

BEZPP

politolog

Praha 5

3

Hrádela Karol JUDr.

55

Úsvit

Úsvit

BEZPP

vedoucí katedry práva, advokát

Praha 5

4

Kříž Roman

46

Svobodní

Svobodní

Svobodní

živnostník

Praha 5

5

Láska Václav Mgr.

40

KDUČSLSZ

SZ

BEZPP

advokát

Praha

6

Balaš Vladimír doc. JUDr. CSc.

55

TOP+STAN

STAN

BEZPP

vysokoškolský pedagog

Praha

7

Ledl Lubomír JUDr.

62

KSČM

KSČM

SDS

jednatel poradenské spol., člen Zastupitelstva HMP

Praha

8

Adámková Věra Doc. MUDr. CSc.

59

ANO 2011

ANO 2011

BEZPP

lékařka

Praha 4

9

Jančík Milan JUDr. MBA

54

KA14

KA14

BEZPP

právník

Praha 5

10

Žáček Pavel PhDr. Ph.D.

45

ODS

ODS

BEZPP

historik, vysokoškolský pedagog

Praha

11

Štech Stanislav prof. PhDr. CSc.

59

ČSSD

ČSSD

BEZPP

prorektor Univerzity Karlovy

Praha 9

 

Autor nezískal žádné informace, že by něčí přihláška k registraci byla odmítnuta podle § 62 volebního zákona. Informační potenciál Státní volební komise[90] je v tomto směru dosti slabý a víceméně odkazuje pouze na hotové výsledky voleb, prezentované na serveru ČSÚ.[91] Na první pohled je vidět v seznamu kandidátů jedna zajímavost, která potvrzuje autorovy závěry o slábnutí vlivu politických stran, prezentované v jiných částech tohoto textu. To se týká i většiny kandidátních listin, kde je navrhující stranou některá parlamentní strana. Mezi jedenácti kandidáty jsou pouze dva členové navrhující politické strany. Další zajímavostí kandidátních listin je fakt, že absolutní většina všech kandidátů má právnické vzdělání.

Petrov Dimiter kandidoval za pravicovou stranu „Republika“. Vedle běžných frází typu vymahatelnosti práva a transparentnosti veřejných zakázek se tato strana snaží zviditelnit přísnějším postupem proti imigrantům a ukončením zvýhodňování romské menšiny.

Solis Daniel kandidoval za stranu „NE Bruselu - Národní demokracie“. Tato konzervativní strana je silně protievropská, protimenšinová a národní. Snaží se tvářit jako nástupce Kramářovy Československé národní demokracie. Pan Solis pracuje jako poradce místostarosty Městské části Praha 5 a publikuje v internetových mediích.

Hrádela Karol, známý pražský advokát, odpůrce církevních restitucí kandidoval za hnutí Úsvit. Jelikož se před volbami neprezentoval žádným volebním programem, jednalo se zřejmě o kandidáta „do počtu“, tak aby mělo hnutí pokryty kandidátními listinami všechny volební obvody.

Kříž Roman byl jedním z mála straníků na kandidátních listinách. Je zastáncem minimálního státu. Jako jeden z mála kandidátů prováděl předvolební agitaci v centru Prahy 5, na křižovatce Anděl. Jeho program nijak nevybočuje z programu navrhující strany, Svobodných.

Láska Václav je dalším známým právníkem, ucházejícím se o post senátora. Svou prezentaci prováděl na webu, tiskovinami, oficiálními plakátovacími plochami i pomocí dalších médií a dá se říci, že neponechal nic náhodě. Na pomoc s kandidaturou měl k ruce široký tým odborníků i nadšenců. V jeho programu však nebylo nic zajímavého, co by se nedalo nalézt i v jiných programech. Typický příklad člověka, který dokázal vytěžit maximum ze své mediální známosti. Důkaz toho, že při vhodné prezentaci lze voličské masy ovládnout pomocí jediného slova („transparentnost“).

Balaš Vladimír, další kandidující aktivní právník a odpůrce současných předpisů, upravujících exekuční řízení. Současně s kandidaturou do Senátu kandidoval i do zastupitelstva hlavního města Prahy. Aktivní pedagog. Neprováděl žádnou vlastní volební kampaň, neprezentoval žádné zajímavé názory vybočující z programu navrhující strany. Přesto dosáhl velmi slušného výsledku značícího, že TOP09 se těší v současné Praze oblibě.

Ledl Lubomír – právník kandidující za KSČM, člen SDS, hovořící o nutnosti sociální revoluce. Tato strana se  na naší politické scéně vyskytuje ještě více vlevo, než KSČM. Nereformovatelná KSČM ví, že v Praze má velmi malé šance, ale i tak, kam na ty typy chodí?

Adámková Věra, známá lékařka. Konečně někdo, kdo není právník, Předvolební prezentaci prováděla pouze v rámci prezentace ANO a Facebooku. Taktéž vyšetřovala zájemce v „Senátorské sanitce“. Mediálně známý člověk bez vlastního politického názoru, který bude asi užitečnější jako uznávaný lékařský odborník, než jako někdo, kdo v Senátu papouškuje názory navrhující strany. Přesto byl její výsledek v prvním kole velmi dobrý, odrážející současnou popularitu ANO.

Jančík Milan získal právnické vzdělání pomocí rychlokurzu na plzeňské Právnické fakultě. O způsobu zisku titulu JUDr. nejsou známy podrobnosti, rozhodně však nikdy nebyl advokátním koncipientem na plný úvazek. Jinak se jedná o velmi „schopného“ pravicového politika, na jehož éru vzpomínají někteří obyvatelé Prahy 5 v dobrém. Jeho kandidatura do Senátu, stejně jako do obvodního zastupitelstva Prahy 5 byla spíše projevem jeho zvláštního smyslu pro humor, nežli pokusem o politický comeback.

Žáček Pavel, nestraník v barvách ODS. Člověk s nezpochybnitelnou morální autoritou, zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho kandidaturou končí jedna dlouhá epocha. Epocha částečných úspěchů i promarněných šancí. Epocha vlády ODS nad Prahou.  Pan Žáček se výzvě postavil čelem, přestože věděl, že jako kandidát strany směřující do politické bezvýznamnosti má malou šanci na úspěch. Jeho postup do druhého kola budiž mu odměnou a příslibem při jeho další badatelské práci, umožňující našemu národu vyrovnat se s komunistickou minulostí.

Štech Stanislav - prorektor Univerzity Karlovy, levicový politik. Další odborník, jehož profese  psychologa bude zřejmě této zemi více k užitku, nežli by byla jeho kariéra senátorská. Působí jako poradce pro oblast sociálních věcí premiéra Sobotky. Své názory publikuje na webu. Jeho výsledek v prvním kole nebyl vůbec špatný.

Volební kampaň v obvodu 21 – Praha 5 byla velmi nudná a vyznačovala se tím, že byla zcela ve vleku kampaně na volby obecní a do zastupitelstva hlavního města Prahy, které se konaly ve stejném termínu. Většina hlavních stran dokonce použila fotografie z obecní kampaně ke kampani senátní, pouze s mírně pozměněnými volebními hesly. Výjimkou z této nudy byla kampaň Mgr. Lásky, který ji velmi aktivně prováděl paralelně ve více druzích médií včetně plakátů v nástupním ostrůvku metra Anděl. Místní radnice se vůbec v této kampani neangažovala, přestože mnoho voličů jistě potají doufalo v nějaké předvolební debaty pro kandidáty. Nezbylo nežli se rozhodnout pro nicneříkající, avšak neokoukanou transparentní tvář, před kandidáty hlavních politických sil. Kandidátní listiny i volební výsledky jsou důkazem úpadku politických stran.

 

 

 

6.    Zhodnocení výsledků voleb v kontextu vnitropolitické situace (podzim 2014)

V senátních volbách se jako obvykle rozdělovalo 27 mandátů. Absolutním vítězem senátních voleb 2014 se stala ČSSD se ziskem deseti mandátů. Na stupně vítězů vystoupily i další vládní strany, KDU–ČSL s pěti  mandáty a ANO se čtyřmi. Senátoři zvolení za strany vládní koalice udrželi absolutní většinu z celkového počtu senátorů, takže není příliš pravděpodobné, že by Senát dělal nějaké větší problémy při přijímání zákonů navržených touto koalicí. Za úspěch se dá považovat zisk dvou mandátů pro mimoposlaneckou Stranu zelených a částečně i  zisk dvou mandátů pro opoziční ODS, pro kterou budou všechny následující volby bojem o přežití. Celkový výsledek voleb se dá prezentovat též jako velký úspěch středolevých stran.

Matematické vyjádření výsledků letošních voleb však může být ošidné, pokud neznáme souvislosti. Především je nutno zmínit, že vítězná ČSSD letos obhajovala udržení 23 senátorských křesel. Při senátních volbách před šesti lety totiž Paroubkova ČSSD smetla Topolánkovu ODS, která tehdy získala pouhé tři mandáty v Praze. V této souvislosti již úspěch ČSSD takovým úspěchem není. Faktická ztráta třinácti mandátů se zde jeví spíše jako Pyrrhovo vítězství. Naopak KDU–ČSL žádné senátorské mandáty neobhajovala a ještě před dvěma lety neměla žádné zástupce ani v Poslanecké sněmovně. Jednalo se o politické uskupení, které bylo na většině území pod hranicí volitelnosti do Poslanecké sněmovny. Zisk pěti senátorských mandátů byl pro tuto stranu po úspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny r.  2013 dalším krokem k politickému zmrtvýchvstání. ANO získala mandáty čtyři a žádný neobhajovala. Potvrdila tak svoji rostoucí popularitu. Vzhledem k tomu, že průzkumy veřejného mínění[92] dávají tomuto podnikatelsko – politickému uskupení nejvyšší preference (30% hlasů v hypotetických volbách do Poslanecké sněmovny), jedná se patrně pro pana Babiše o mírné zklamání. Potají zřejmě doufal ve dvouciferný výsledek, co se počtu křesel v Senátu týče. Tato strana si asi zatím nevytvořila stálé voličské jádro, které chodí ke každým volbám. Za faktického poraženého se dá považovat TOP 09, která sice žádný mandát neobhajovala, ale ani nezískala. Tím zůstal počet jejích zástupců v Senátu roven nule. To je pro stranu, pasující se do role lídra české pravice, dost ubohý výsledek.

Zajímavé je i srovnání počtů nových senátorů nikoliv podle navrhující strany, ale podle politické příslušnosti. Téměř polovina nových senátorů – 13 je bez politické příslušnosti. Tím se počet nestraníků v Senátu zvýšil na 25, což jistě není zanedbatelný počet. Otázkou je míra loajality, s jakou budou nestraničtí senátoři plnit pokyny  navrhujících stran například ve vyhraněných politických situacích. V systému volného mandátu může dojít i k zajímavým překvapením. To se týká i vítěze voleb v Praze 5, nestranického senátora za koalici KDU-ČSL a SZ, Lásky. Doufejme, že se spojí s pravdou a zvítězí nad lží a nenávistí.

 

 

 

7.    Volby z pohledu nezávislého kandidáta

Koncem osmdesátých let jsem velmi negativně vnímal tehdejší politickou i společenskou situaci. Účastnil jsem se většiny tehdejších protikomunistických demonstrací. Jako student ČVUT jsem se účastnil i demonstrace  17. listopadu 1989 na Albertově a pochodu přes Vyšehrad na Václavské náměstí, který byl násilím ukončen na Národní třídě.[93] Aktivně jsem se účastnil  i následné studentské stávky a dalších událostí, které byly završeny volbami v červnu 1990. Tím jsem považoval svou účast na politickém dění v tomto státě za ukončenou a dál se o politiku zajímal pouze jako volič a konzument politických debat v televizním vysílání. Postupem času se začaly objevovat signály, že s naším vnitropolitickým vývojem to není až tak v pořádku, jak by mělo být. To bylo někdy kolem roku 1998, v době tzv. opoziční smlouvy. Tyto signály byly čím dál tím častější a to jak se stoupajícím zadlužováním[94] naší země, ztrátou ekonomického růstu, nástupem multikulturalizmu, růstem politické moci kmotrů, tak i s postupným omezováním občanských práv a svobod.[95] Má frustrace z naší politické scény vyvrcholila kolem roku 2010 volebním úspěchem podnikatelského politického subjektu Věci veřejné. V té době jsem se rozhodl představit lidem ve svém okolí ideovou alternativu řešení společenských problémů. Proto jsem začal své názory prezentovat na serveru DiskutujSvobodne.CZ,[96] kde jsem se snažil o zahájení necenzurované diskuse o věcech, které nás trápí. Také jsem sestavil politický program,[97] se kterým bych výhledově kandidoval v příštích senátních volbách v mém bydlišti. Tento program byl mnoha čtenáři označen jako extremistický, ale splnil svůj účel, tj. rozpoutal diskusi.

Svůj záměr účastnit se senátních voleb 2014 jako kandidát jsem zveřejnil 2. března 2014 na svých webových stránkách a na facebookovém profilu. Na své domácí tiskárně jsem vytiskl propagační materiály. Jednalo se o informační tiskoviny formátu A4 se zkrácenou verzí volebního programu a letáčky formátu A5 s hlavními volebními hesly. Tyto tiskoviny jsem rozmístil do několika restaurací v centrální Praze 5. Dále jsem je předal dobrovolníkům, kteří je rozmístili do restaurací v Praze 13. První problém začal s definicí územního rozsahu mého volebního obvodu. Přesný seznam katastrálních území a jejich hranic totiž není pozitivně vymezen ani v příloze volebního zákona,[98] ani v žádném jiném veřejně dostupném dokumentu. Nakonec mi velmi ochotně vyšel vstříc Odbor občanskosprávní Úřadu Městské části Praha 5, který mi poskytl seznam katastrů  z minulých senátních voleb. Obvod č. 21 – Praha 5 je svým způsobem zajímavý. Neobsahuje v sobě část současné Prahy 5 – Malou Stranu,  ani některé oblasti, které vždy pod Prahu 5 spadaly – Radotín, Chuchle, Lahovice a Zbraslav. Naopak v sobě zahrnuje Prahu 13, včetně „exotických“ katastrů Třebonice, Řeporyje a Zadní Kopanina. Dokonce zahrnoval i Prahu 17 – Zličín a téměř „neznámou“ část Prahy – Sobín. Území Prahy – Zličín bylo zákonem č. 195/2010 Sb.[99] převedeno do volebního obvodu č. 25 – Praha 6.[100]  Správně definované katastry jsou velmi důležité pro určení bydliště petentů pozdější petice podporující kandidaturu nezávislého kandidáta. V Praze 5 bylo ve voličských seznamech zapsáno 109 361 voličů. Zdánlivě by tedy neměl být problém podpisy 1000 voličů pod petici posbírat. Již předem jsem si dal úkol mít na petici 1100 podpisů pro případ, že by byly některé z nich neplatné. To se nakonec ukázalo jako nemožné. Ono je složení obyvatel na Praze 5 trochu oříšek. Vzhledem k Smíchovskému nádraží a křižovatce Anděl se jedná o místo s velkým pohybem obyvatel, kteří mají bydliště někde jinde. Když oslovíte někoho na náměstí ve Vodňanech, máte slušnou pravděpodobnost, že narazíte na místního člověka. Když oslovíte někoho na Andělu, máte téměř 100% jistotu, že se jedná o někoho, kdo tudy projíždí. Dalším problémem je pronájem bytů na Praze 5. Zdejší obyvatelé jsou již zčásti v seniorském věku a své byty si v rámci privatizace zakoupili od místní radnice. To se týká i Prahy 13. Tito senioři se na stará kolena přestěhovali na venkov, nebo do chatových oblastí, kde je daleko klidnější tempo života. Své pražské byty pronajímají jako přilepšení k důchodu mladým lidem, kteří do Prahy přijeli za prací. Tito lidé na Praze 5 dlouhodobě pobývají, bydliště zde však nemají. Spousta zdejších občanů je alergická na různé naháněče energetických firem a mobilních operátorů a z principu neznámým lidem (dokonce na ulici) nic nepodepíše. Ve skutečnosti  je tedy výchozí množina, ze které by přicházely v úvahu podpisy na petici, velmi malá.

Dalším krokem bylo vytvoření volebního portálu,[101] na kterém byly kromě kompletního programu a elektronických verzí letáků také další důležité dokumenty. Jednalo se zejména o kandidátův životopis, představení kandidátova asistenta, fotogalerii a podrobné teoretické rozpracování některých základních bodů programu. Zejména zde byly informace pro voliče, kteří se nespokojili s heslovitými informacemi z letáků. Portál byl vytvořen na bázi již existujících stránek DiskutujSvobodne.CZ redakčním systémem Drupal. Na tento portál byly přesměrovány také všechny požadavky, týkající se webových domén korbuth.cz, popřípadě roland.korbuth.cz. Za volební centrum byla vybrána Hospůdka Knoflík v centrální části Smíchova, kde také začal sběr podpisů. Podpisové archy byly umístěny i do dalších smíchovských a novobutovických hospod. Sběr provázely některé problémy. Někteří petenti se chtěli v dobré víře kandidátovi zavděčit  a arch podepisovali, přestože neměli trvalé bydliště ve volebním obvodě 21. Tyto podpisy pak bylo nutno pracně dohledávat a škrtat. Dalším problémem byly podpisy lidí, kteří odmítli na petici napsat své rodné číslo. Někteří napsali datum narození,  jiní nakonec od podpisu petice ustoupili úplně. Problémům s rodným číslem petentů se věnuji v kapitole 3. a nutnost jeho uvedení na petici považuji minimálně jak za zásah do pasivního volebního práva kandidáta, tak za zásah do aktivního volebního práva petentů. Petentům jde o to, že podpisové listiny vidí během podepisování celá řada lidí. Není žádný důvod, proč na petici uvádět rodné číslo petenta, kromě zjednodušení práce veřejné správy. Ztrátu počtu podpisů, způsobenou nutností uvádět rodné číslo odhaduji na 10%, to znamená, že každý desátý volič odmítl kvůli rodnému číslu petici podepsat. Posledním problémem při sběru podpisů je osobnost a informovanost petentů. Ti totiž často nechápou, že sbíráním podpisů pod petici neprovádí kandidát volební agitaci. Někteří petenti si myslí, že se podpisem zaručují za správnost kandidátova volebního programu. Další prohlásí, že se jim program líbí, ale není reálný, takže nemá cenu o něj usilovat. Spousta lidí si také myslí, že podpisem petice se zavazují kandidáta později při volbách volit. Nebo volič odmítne petici podepsat kvůli maličkosti, třebaže se mu jinak zbytek programu líbí. Může se stát, že po dvouhodinové diskusi volič podepíše, nebo také ne. Proto jsem se později již o takové podpisy neucházel, potencionální petent zpravidla provádí vlastní politickou prezentaci a rozhodnutí petici nepodepsat již v něm bylo před diskusí. Vlastní politickou diskusi jsem chtěl ponechat až na období před volbami, ale mnohokrát jsem do ní byl vtažen při sbírání podpisů. Petenti se také často ptali, co udělám pro řešení konkrétních problémů v dané lokalitě. Moje upřímná odpověď, že neudělám nic, protože nekandiduji na zdejší radnici, ale do Senátu, je také dost často zaskočila.

Požadovaný počet 1000 podpisů pod petici podporující mou kandidaturu se mi  nakonec nepodařilo k 21. 8. 2014  shromáždit. Tím moje účast kandidáta v letošních senátních volbách končí. Na jednu stranu se mi velice ulevilo. Během studia právních i ekonomických předmětů na zdejší univerzitě jsem zjistil, že moje znalosti a vědomosti rozhodně neodpovídají úrovni, kterou by volený zákonodárce měl mít. Chuť do práce a dobrá víra na tuto činnost nestačí. Proto jsem se rozhodl již během sbírání podpisů na dalším zvýšení svého vzdělání v soukromoprávních vědách v navazujícím magisterském studiu. Jako student bych asi nebyl dobrý senátor.

Z pokusu o kandidaturu jsem si vzal cennou zkušenost. Nezávislí kandidáti jsou naším právním systémem šikanováni. Poltické strany se jim snaží házet klacky pod nohy, jelikož podvědomě tuší, že jejich zlatý čas již končí. Pokud budu příště někam kandidovat, a to nemyslím pouze do Senátu, založím nejprve na podporu své kandidatury politickou stranu a vše půjde mnohem lépe. Tisíc podpisů se snáze sbírá v celorepublikovém rámci. Základním bodem programu této strany bude změna stranického systému na systém soutěže politických sil (názorů). K volbám nebudou podávat strany kandidátní listiny, ale jednotliví kandidáti přihlášky k registraci. Součástí takové přihlášky by byl i podrobný dotazník kandidáta, jak je vysvětleno na konci kapitoly 1. Pomocí tohoto dotazníku by volič zjistil, jaké má kandidát názory na řešení hlavních problémů společnosti.  Vyplněný dotazník by byl pro kandidáta závazný při hlasování v zastupitelském sboru. V případě zvlášť hrubého nebo opakovaného hrubého porušení závazného programu, by mohl nastoupit mechanizmus, vedoucí k odvolání příslušného zastupitele, nějaká forma vázaného mandátu. V souvislosti s tím bude dalším bodem změna poměrného systému na většinový ve všech oblastech našeho volebního práva. Poměrný systém předpokládá existenci kandidátních listin, a tím omezuje přímost volebního práva, jak je popsáno v kapitole 2.2.3.

 

 

ZÁVĚR

Dalo by se říci, že český právní řád plní svou funkci vzhledem ke stanovení podmínek výkonu volebního práva do zákonodárných sborů  relativně dobře, rozhodně daleko lépe než před rokem 1989. Většina voličských hlasů se promění v poslanecké mandáty pro kandidáty politických stran přibližně v takovém poměru, v jakém byly stranám odevzdány. Kandidatura do zastupitelského sboru není omezena pouze na kandidáty nějaké zastřešující politické organizace (Národní fronty). Problémem může být způsob voleb do Poslanecké sněmovny pomocí kandidátních listin. Tento způsob je v rozporu s principem přímosti volebního práva. Volič nevolí konkrétní kandidáty, kterým chce dát svůj hlas, ale předem připravené skupiny kandidátů, do jejichž složení může zasahovat pouze velmi omezeným způsobem (preferenční hlasy). Kandidatura je tedy omezena  pouze na kandidáty politických stran. Také by se dalo říci, že omezuje pasivní volební právo, jelikož fakticky zavádí nový volební census – census přítomnosti na kandidátní listině politické strany či politického hnutí.

Volby do Senátu jsou z tohoto úhlu pohledu daleko svobodnější. Pasivní volební právo ani zde není rovné. Není omezováno nutností být na něčí kandidátní listině. Je však porušováno nutností, dalo by se říci censem, nasbírat 1000 podpisů oprávněných voličů z daného volebního obvodu. Tato nutnost je vysvětlována tím, že do voleb by měli kandidovat pouze uchazeči o mandát, kteří myslí svou kandidaturu vážně.

Řešením problémů s porušováním základních principů volebního práva by mohla být jednoduchá změna Ústavy v čl. 5 „Politický systém je založen na  volné soutěži politických sil respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“ a nahrazením čl. 18 odst. 1 a 2 textem  „Volby do komor Parlamentu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva“. Vyškrtnutí zmínky o politických stranách je v souladu s přirozeným právem. Občané se mohou sdružovat v politických stranách i bez toho, aniž by měli zaručeno Ústavou nějaké zvláštní zacházení. V rámci stávajících volebních krajů by se dalo při volbách do Poslanecké sněmovny použít bodové hlasování bez kumulace, které by jistě mělo lepší vypovídací hodnotu, než současné hlasování pomocí kandidátních listin. Součástí volebních lístků by nesměl být údaj o politické příslušnosti kandidáta. Tím by byli kandidáti politických stran zvýhodněni. Tento údaj by však voliči získali v rámci volební kampaně od samotných kandidátů, pokud by o to měli zájem. Nejdůležitějším vodítkem pro voliče při výběru kandidátů by byl tzv. dotazník kandidáta – odpovědi každého kandidáta na stejné otázky, týkající se směřování naší země.

Porušování rovnosti nezávislých kandidátů vyžadováním podpisů 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje, by se dalo jednoduše zabránit tím, že by takovou podmínku měli i kandidáti navržení politickými stranami. Těchto 1000 podpisů by nemuselo být z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje, ale ze všech oprávněných voličů. Vycházejme z toho, že budoucí senátor bude v Senátu hlasovat o zákonech, platných na území státu, nikoliv pouze ve volebním obvodu. Informace o politické příslušnosti kandidáta a o navrhující straně by taktéž nesměla být součástí volebního lístku. Místo údaje o rodném číslu petenta by stačilo datum narození, místo adresy údaj o státním občanství petenta. Zárukou, že kandidát myslí svou kandidaturu vážně, je 1000 podpisů oprávněných voličů a 20 000 Kč volební kauce. Tato finanční a podpisová bariéra je dostatečnou zárukou, že tomu tak je.

Přestože Senát funguje úspěšně již několik volebních období, příliš oblíbenosti mezi občany nezískal. Může to mít mnoho příčin, například jeho slabší postavení v systému bikameralismu. Svou roli jistě sehrál i způsob jeho vzniku, původně měl fungovat jako odkladiště politiků, kteří ztratili svůj příjem zánikem Federálního shromáždění.  Svou roli jistě hraje i fakt, že značná část politických elit získává laciné body řečmi o zbytečnosti Senátu. Starší generace zase vzpomínají na zbytečný prvorepublikový senát. A mladí voliči mají před sebou zfušované zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí.  Malá obliba Senátu s sebou nese i malou účast v senátních volbách, která se pohybuje kolem 20%. V případě, že jsou senátní volby spojeny s obecními volbami, účast vyskočí přes 30%. Tato účast je však umělá, mnoho účastníků obecních voleb do Senátu volit nechce. Spojování těchto voleb z úsporných důvodů autor nepovažuje za příliš šťastné. Tomu dopomáhá i letošní zkušenost, kdy autor musel dvakrát výslovně úřední obálku do senátních voleb odmítnout, než volební komise pochopila, že chce hlasovat pouze v obecních volbách.

Způsob výběru kandidátů do Senátu  podle zásad většinového systému se odráží v kvalitě senátorů. Na rozdíl od první republiky v Senátu až na výjimky nejsou druhořadí politici a dá se říci, že se podařil původní záměr ústavodárce – naplnit Senát osobnostmi. Například při sledování přenosů Čt24 z Poslanecké sněmovny a ze Senátu si divák uvědomí, že vystupování senátorů je až na výjimky daleko kultivovanější, než vystupování jejich kolegů v Poslanecké sněmovně. Během práce na tomto textu se nepodařilo prokázat, že je nutné, aby pro řádné fungování koncepce bikameralismu byla každá komora volena jiným volebním systémem. Volby do Senátu podle zásad většinového systému se ve vzájemném srovnání ukázaly jako daleko demokratičtější a svobodnější. Zároveň jsou méně náchylné k porušování principů volebního práva.

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

Seznam použitých českých zdrojů

 

ANTOŠ, Marek. Principy voleb v České republice. Praha: Linde, 2008. ISBN 9788072017348.

KREJČÍ, Oskar.Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006. ISBN 8086946010.

MOLEK, Pavel a Vojtěch ŠIMÍČEK. Soudní přezkum voleb. Praha: Linde, 2006. ISBN 8072016393.

NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004. ISBN 8086473880.

PAVLÍČEK, Václav a kol.Ústavní právo a státověda. I. díl, Obecná státověda. Praha: Linde, 1998. ISBN 8072011413.

PAVLÍČEK, Václav a kol.Ústavní právo a státověda. II. díl, Ústavní právo České republiky. 1. úplné vyd. Praha: Leges, 2011. ISBN 9788087212905.

SUCHÁNEK, Radovan a JIRÁSKOVÁ, Věra. Ústava České republiky v praxi: 15 let platnosti základního zákona. Vyd. 1. Praha: Leges, 2009. ISBN 9788087212189.

 

Seznam použitých internetových zdrojů

 

DOLEJŠÍ, Václav. Stovky dělníků vstoupily do ODS. Za pivo a oběd. In: IDnes.cz [online]. 2008, 11. prosince 2008 [cit. 2014-08-22]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/stovky-delniku-vstoupily-do-ods-za-pivo-a-obed-fq....

CVVM. Stranické preference a volební model v listopadu 2014. In: Centrum pro výzkum veřejného mínění: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. 2014 [cit. 2014-11-29]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7293/f3/pv14...

ČNB. Proč je ČNB nezávislá?. Česká národní banka. [online]. 2014 [cit. 2014-08-09]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/faq/proc_je_cnb_nezavisla.html.

ČSÚ. Průměrná měsíční výše důchodů podle druhu důchodů v krajích. In: Český statistický úřad: Veřejná databáze [online]. 2014 [cit. 2014-08-26]. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?voa=tabulka&cislotab=SZB0071PU_KR&....


ČSÚ. Volby do Národního shromáždění 1920-1935: Tab. 1.15 Získané hlasy a mandáty podle politických stran v roce 1935. Český statistický úřad [online]. 2006 [cit. 2014-08-21]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/publ/4219-06-1920_az_1935.


JOCH, Roman. Proč demokracie zanikne. In: Blog.iDNES.cz [online]. 2010 [cit. 2014-08-21]. Dostupné z: http://joch.blog.idnes.cz/c/119109/Proc-demokracie-zanikne.html.


KORBUTH, Roland. 17. listopad. In: Osobní stránky Rolanda Korbutha [online]. 2011 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://www.diskutujsvobodne.cz/17-listopad.


KORBUTH, Roland. Osobní stránky Rolanda Korbutha: Vašich názorů si vážím a proto je nemažu [online]. 2010 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: DiskutujSvobodne.CZ.


KORBUTH, Roland.Ronyho volební rozcestník [online]. 2014 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://korbuth.cz.


KORBUTH, Roland.Salámová metoda. In: Osobní stránky Rolanda Korbutha [online]. 2012 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://www.diskutujsvobodne.cz/content/salamova-metoda.


KORBUTH, Roland.Strategie vývoje ČR po r. 2014: volební program. In: Osobní stránky Rolanda Korbutha [online]. 2011, 2014 [cit. 2014-08-22]. Dostupné z: http://www.diskutujsvobodne.cz/strategie-vyvoje-cr-po-r-2014.


KYSELA, Jan. Senát Parlamentu České republiky v historickém a mezinárodním kontextu: Příspěvek ke studiu dvoukomorových soustav. SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Senát PČR [online]. [cit. 2014-08-19]. Dostupné z: http://www.senat.cz/informace/z_historie/studie/sbornik/disertace.php.


MFČR. Struktura a vývoj státního dluhu. In: Ministerstvo financí České republiky [online]. 2004-2014 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/hospodareni/rizeni-statniho-dluhu/d....


MVČR. Volby. Ministerstvo vnitra České republiky [online]. 2014 [cit. 2014-11-24]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/volby.aspx.


NOVINKY.CZ.Stát odškodní skinheada za bezdůvodnou vazbu. In: Novinky.cz [online]. 2006 [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/krimi/99497-stat-odskodni-skinheada-za-bezduvodnou....


VOLBY.CZ:Volby do Senátu Parlamentu ČR konané dne 10.10. – 11.10.2014. Český statistický úřad [online]. 2014 [cit. 2014-11-24]. Dostupné z: http://volby.cz/pls/senat/se?xjazyk=CZ&xdatum=20141010.

 

Seznam ostatních zdrojů

 

Česká a Slovenská Federativní Republika. Zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. In:Sbírka zákonů České a Slovenské Federativní Republiky.  1992. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1992/110-1992.pdf. Ústavní zákon pouze do 31.12.1992.


Česká republika. Nález Ústavního soudu č. 278/2001 Sb. ze dne  20. června 2001, ve věci návrhu na zrušení části zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění zákonů č. 60/1993 Sb., č. 15/1998 Sb. a č. 442/2000 Sb. In:Sbírka zákonů. Ze dne 3.8.2001  Dostupné na NALUS.

 

Česká republika. Nález Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. ze dne 24. ledna 2001, ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm. b), c) a d), § 50 odst. 1, 2 a 3 a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a návrhu skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 a § 85 věty třetí téhož zákona. In:Sbírka zákonů. 16. 2. 2001. Dostupné na http://ftp.aspi.cz/opispdf/2001/024-2001.pdf. Spisová značka nálezu Pl. ÚS 42/2000.


Česká republika. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.3.2013, čj. 1 As 183/2012, www.nssoud.cz.


Česká republika. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010, čj. 4 Ads 120/2009 , www.nssoud.cz.


Česká republika. Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In:Sbírka zákonů České republiky. ISSN 1211-1244.Dostupné z: Portálu veřejné správy.

Česká republika. Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. ISSN 1211-1244. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1993/001-1993.pdf. V původním znění z 1.1.1993.


Česká republika. Zákon č. 195/2010 Sb. ze dne 20. května 2010, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2010. ISSN 1211-1244. Dostupné z: Portálu veřejné správy.


Česká republika. Zákon č. 204/2000 Sb. ze dne 23. června 2000, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb. a nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 243/1999 Sb., zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. ISSN 1211-1244. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/2000/063-2000.pdf..


Česká republika. Zákon č. 247/1995 Sb., ze dne 27. září 1995, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů v platném znění. In:Sbírka zákonů České republiky. 1995. ISSN 1211-1244. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idBiblio=43269&nr=247~2F1995~20....


Česká republika. Zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, v platném znění. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991. ISSN 1211-1244. Dostupné z: Portálu veřejné správy.


Česká republika. Zákon č. 89/2012 Sb. ze dne 3. února 2012, občanský zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Dostupné z:
http://ftp.aspi.cz/opispdf/2012/033-2012.pdf.


Československá federativní republika. Zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích. In: Sbírka zákonů Československé federativní republiky. 1990. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1990/059-1990.pdf.

 

Československá republika. Ústavní dekret č. 47/1945 Sb. presidenta republiky, o Prozatímním Národním shromáždění. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1945. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1945/023-1945.pdf


Československá republika. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1948. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1948.html.


Československá republika. Ústavní zákon č. 330/1938 Sb. z. a n.,  o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého.  1938. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1938/110-1938.pdf.


Československá republika. Ústavní zákon č. 65/1946 Sb., o ústavodárném Národním shromáždění. In:Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1946. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1946/032-1946.pdf.

Československá republika. Vládní nařízení č. 48/1945 Sb., o volbě Prozatímního Národního shromáždění. In:Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1945. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1945/023-1945.pdf.


Československá republika. Výnos č. 75/1939 Sb. z. a n.,  o Protektorátu Čechy a Morava. In:Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1939. Dostupné z: http://www.psp.cz/kps/pi/gi/historie/vynos_o_zrizeni_protektoratu.pdf.


Československá republika. Zákon č. 121/1920 Sb. z. a n. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky. V původním znění z 29.2.1920.  In:Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1920. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html.


Československá republika. Zákon č. 123/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1920. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/027-1920.pdf.


Československá republika. Zákon č. 123/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny. In:Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1920. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/027-1920.pdf.


Československá republika. Zákon č. 27/1954 Sb., o volbách do Národního shromáždění. In:Sbírka zákonů  republiky Československé. 1954. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1954/015-1954.pdf.


Československá republika. Zákon č. 28/1946 Sb., o úpravě stálých seznamů voličských. In: Sbírka zákonů  republiky Československé. 1946. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1946/011-1946.pdf.


Československá republika. Zákon č. 75/1948 Sb., o volbách do Národního shromáždění. In:Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1948. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1948/030-1948.pdf.

Československá republika. Zákon č. 95/1933 Sb. z. a n., o mimořádné moci nařizovací. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1933. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1933/035-1933.pdf.


Československá socialistická republika. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. Ve znění ústavních zákonů č. 110/1967 Sb., č. 28/1968 Sb., č. 143/1968 Sb. a č. 144/1968 Sb. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1960. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1968.html.


Československá socialistická republika. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., ze dne 24. června 1968 o československé federaci. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1968. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1968.html.


Československá socialistická republika. Ústavní zákon č. 77/1968 Sb., ze dne 27. října 1968 o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1968. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1968-77.


Československá socialistická republika. Zákon č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního shromáždění. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1990. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1990/011-1990.pdf.


Československá socialistická republika. Zákon č. 54/1990 Sb. České národní rady o volbách do České národní rady. In:Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1990. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1990/013-1990.pdf

Království a země v říšské radě zastoupené. Patent Františka Josefa Prvního 20/1861 ř.z.: tzv. "únorová Ústava". In: [online]. [cit. 2014-08-12]. Dostupné z: http://spcp.prf.cuni.cz/lex/20-1861.htm.


Království a země v říšské radě zastoupené. Základní zákon č. 20/1861 z.ř. o zastupitelstvu říšském. In: Zákoník říšský. 1861, 3. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.

 

Království a země v říšské radě zastoupené. Zákon č. 169 dne 14. června 1896 z.ř., jímž mění, vztažmo doplňuje se volební řád do rady říšské: Badeniho volební reforma. In: Zákoník říšský. 1896. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.


Království a země v říšské radě zastoupené. Zákon č. 40/1873 ř.z., jímžto se změňuje základní zákon o zastupitelstvu říšském, daný dne 21.prosince 1867, (č.141 zák.říšsk.) a zákon č. 41/1873 ř.z., jenž se týče volení údův poslanecké sněmovny rady říšské: Dubnová ústava. In: Zákoník říšský. 1873. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.


Království a země v říšské radě zastoupené. Zákon, jímž se mění §§ 1, 6, 7, 12 a 18 základního zákona o zastupitelstvu říšském ze dne 21. prosince 1867, Z. Ř. č. 141, vztažmo zákony ze dne 2. dubna 1873, Z. Ř. č. 40, ze dne 12. listopadu 1886, Z. Ř. č. 162, a ze dne 14. června 1896, Z. Ř. č. 168, Zákon, jímž se mění § 5 základního zákona, o říšském zastupitelstvu ze dne 21. prosince 1867, Z. Ř. č. 141, Zákon o volbě členů poslanecké sněmovny říšské rady. In: Zákoník říšský. 1907. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


[1] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3 - 16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[2] Nález Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. ze dne 24. ledna 2001, ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm. b), c) a d), § 50 odst. 1, 2 a 3 a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a návrhu skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 a § 85 věty třetí téhož zákona. In: Sbírka zákonů. 16. 2. 2001. Dostupné na http://ftp.aspi.cz/opispdf/2001/024-2001.pdf. Spisová značka nálezu Pl. ÚS 42/2000.

[3] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3 - 16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné z Portálu veřejné správy

[4] Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993,
s. 17 - 24. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

[5] MOLEK, Pavel a Vojtěch ŠIMÍČEK. Soudní přezkum voleb. Praha: Linde, 2006, s. 87. ISBN 8072016393.

[6] Zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, v platném znění. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991. ISSN 1211-1244. Dostupné z: Portálu veřejné správy

[7] NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 167. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 8086473880.

[8] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3 - 16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[9] Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 17 - 24. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

[10] NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 15. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 8086473880.

[11] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3 - 16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[12] KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, s. 259. ISBN 8086946010.

[13] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3 - 16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[14] KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, s. 439. ISBN 8086946010.

[15] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010, čj. 4 Ads 120/2009 , www.nssoud.cz.

[16] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.3.2013, čj. 1 As 183/2012, www.nssoud.cz.

[17] Stát odškodní skinheada za bezdůvodnou vazbu. In: Novinky.cz [online]. 2006 [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/krimi/99497-stat-odskodni-skinheada-za-bezduvodnou-vazbu.html

[18] KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, s. 440. ISBN 8086946010.

[19] Nález Ústavního soudu č. 278/2001 Sb. ze dne  20. června 2001, ve věci návrhu na zrušení části zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění zákonů č. 60/1993 Sb., č. 15/1998 Sb. a č. 442/2000 Sb. In: Sbírka zákonů. Ze dne 3.8.2001  Dostupné na NALUS.

[20] Proč je ČNB nezávislá?. Česká národní banka. [online]. 2014 [cit. 2014-08-09]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/faq/proc_je_cnb_nezavisla.html

[21] KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, s. 440. ISBN 8086946010.

[22] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3 - 16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[23] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3 - 16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[24] KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, s. 139. ISBN 8086946010.

[25] Tamtéž.

[26] Tamtéž, s. 159.

[27] KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, s. 160. ISBN 8086946010.

[28] Království a země v říšské radě zastoupené. Základní zákon č. 20/1861 z.ř. o zastupitelstvu říšském. In: Zákoník říšský. 1861, 3. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.

[29] Království a země v říšské radě zastoupené. Zákon č. 40/1873, jímžto se změňuje základní zákon o zastupitelstvu říšském, daný dne 21.prosince 1867, (č.141 zák.říšsk.) a zákon č. 41/1873, jenž se týče volení údův poslanecké sněmovny rady říšské: Dubnová ústava. In: Zákoník říšský. 1873, s. 161-192. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.

[30] Království a země v říšské radě zastoupené. Zákon č. 169 dne 14. června 1896 z.ř., jímž mění, vztažmo doplňuje se volební řád do rady říšské: Badeniho volební reforma. In: Zákoník říšský. 1896, s. 529 - 550. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.

[31] Zákon č. 121/1920 Sb. z. a n. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1920, s. 255 - 267. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html

[32] Zákon č. 95/1933 Sb. z. a n., o mimořádné moci nařizovací. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1933, s. 473. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1933/035-1933.pdf

[33] Ústavní zákon č. 330/1938 Sb. z. a n., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1938, s. 1205 - 1206. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1938/110-1938.pdf

[34] Výnos č. 75/1939 Sb. z. a n., o Protektorátu Čechy a Morava. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého.1939, s. 373 - 376. Dostupné z: http://www.psp.cz/kps/pi/gi/historie/vynos_o_zrizeni_protektoratu.pdf

[35] Ústavní dekret č. 47/1945 Sb. presidenta republiky, o Prozatímním Národním shromáždění. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého.1945, s. 79‑80. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1945/023-1945.pdf

[36] Vládní nařízení č. 48/1945 Sb., o volbě Prozatímního Národního shromáždění. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého.1945, s.80-82. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1945/023-1945.pdf

[37] Ústavní zákon č. 65/1946 Sb., o ústavodárném Národním shromáždění. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého.1946, s. 701-702. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1946/032-1946.pdf

[38] Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1948, s. 1101-1108. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1948.html

[39] Zákon č. 75/1948 Sb., o volbách do Národního shromáždění. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1948, s. 762-780. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1948/030-1948.pdf

[40] Zákon č. 27/1954 Sb., o volbách do Národního shromáždění. In: Sbírka zákonů  republiky Československé. 1954, s. 89-96. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1954/015-1954.pdf

[41] Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., ze dne 24. června 1968 o československé federaci. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1968, s. 382 - 401. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1968.html

[42] Ústavní zákon č. 77/1968 Sb., ze dne 27. října 1968 o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1968, s. 217. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1968-77

[43] Zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. In:Sbírka zákonů České a Slovenské Federativní Republiky. 1992, s. 3253 - 3256. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1992/110-1992.pdf. Ústavní zákon pouze do 31.12.1992.

[44] Zákon č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního shromáždění. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky.1990, s. 225 - 237. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1990/011-1990.pdf

[45] Zákon č. 54/1990 Sb. České národní rady o volbách do České národní rady. In:Sbírka zákonů Československé socialistické republiky.1990, s. 251 ‑ 263. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1990/013-1990.pdf

[46] Zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích. In: Sbírka zákonů Československé federativní republiky.1990, s. 1275 - 1285. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1990/059-1990.pdf

[47] Zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. In:Sbírka zákonů České a Slovenské Federativní Republiky. 1992, s. 3253 - 3256. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1992/110-1992.pdf. Ústavní zákon pouze do 31.12.1992.

[48] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 1 - 16. ISSN 1211-1244. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1993/001-1993.pdf. V původním znění z 1.1.1993.

[49] Patent Františka Josefa Prvního 20/1861 ř.z.: tzv. "únorová Ústava". In: [online]. [cit. 2014-08-12]. Dostupné z: http://spcp.prf.cuni.cz/lex/20-1861.htm.

[50] KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, s. 164. ISBN 8086946010.

[51] Zákon č. 121/1920 Sb. z. a n. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky. V původním znění z 29.2.1920. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1920, s. 255-267. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html.

 

[52] KYSELA, Jan. Senát Parlamentu České republiky v historickém a mezinárodním kontextu: Příspěvek ke studiu dvoukomorových soustav. SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Senát PČR [online]. [cit. 2014-08-19]. Dostupné z: http://www.senat.cz/informace/z_historie/studie/sbornik/disertace.php

[53] Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. Ve znění ústavních zákonů č. 110/1967 Sb., č. 28/1968 Sb., č. 143/1968 Sb. a č. 144/1968 Sb. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky.1960. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1968.html.

[54] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3-16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[55] ANTOŠ, Marek. Principy voleb v České republice. Praha: Linde, 2008, s. 19-20. ISBN 9788072017348.

[56] Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 17-24. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

[57] Tamtéž.

[58] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3-16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[59] Tamtéž.

[60] Tamtéž.

[61] Tamtéž.

[62] JOCH, Roman. Proč demokracie zanikne. In: Blog.iDNES.cz [online]. 2010 [cit. 2014-08-21]. Dostupné z: http://joch.blog.idnes.cz/c/119109/Proc-demokracie-zanikne.html

[63] Zákon č. 28/1946 Sb., o úpravě stálých seznamů voličských. In: Sbírka zákonů  republiky Československé.1946, s. 177. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1946/011-1946.pdf

[64] PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. 1. díl, Obecná státověda. Praha: Linde, 1998, s. 216. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-7201-141-3.

[65]  KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006, s. 95. ISBN 8086946010.

[66] Tamtéž, s. 167.

[67] PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. 1. vyd. Praha: Linde, 2001, s. 184. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 8072012738.

[68] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3-16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[69] Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 17-24. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html.

[70] Království a země v říšské radě zastoupené. Zákon, jímž se mění §§ 1, 6, 7, 12 a 18 základního zákona o zastupitelstvu říšském ze dne 21. prosince 1867, z. ř. č. 141, vztažmo zákony ze dne 2. dubna 1873, Z. Ř. č. 40, ze dne 12. listopadu 1886, z. ř. č. 162, a ze dne 14. června 1896, z. ř. č. 168, Zákon, jímž se mění § 5 základního zákona, o říšském zastupitelstvu ze dne 21. prosince 1867, z. ř. č. 141, Zákon o volbě členů poslanecké sněmovny říšské rady. In: Zákoník říšský. 1907, s. 57-107. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.

[71] Československá republika. Zákon č. 123/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny. In: Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1920, s. 271-284. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/027-1920.pdf.

[72] Volby do Národního shromáždění 1920-1935: Tab. 1.15 Získané hlasy a mandáty podle politických stran v roce 1935. Český statistický úřad [online]. 2006 [cit. 2014-08-21]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/publ/4219-06-1920_az_1935.

[73] Zákon č. 247/1995 Sb., ze dne 27. září 1995, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů v platném znění. In: Sbírka zákonů České republiky. 1995, s. 3529-3554. ISSN 1211-1244. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/aspi/opispdf/1995.html.

[74] DOLEJŠÍ, Václav. Stovky dělníků vstoupily do ODS. Za pivo a oběd. In: IDnes.cz [online]. 2008, 11. prosince 2008 [cit. 2014-08-22]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/stovky-delniku-vstoupily-do-ods-za-pivo-a-obed-fq0-/domaci.aspx?c=A081210_230932_domaci_dp.

[75] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3-16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[76] Království a země v říšské radě zastoupené. Zákon č. 40/1873 ř.z., jímžto se změňuje základní zákon o zastupitelstvu říšském, daný dne 21.prosince 1867, (č.141 zák.říšsk.) a zákon č. 41/1873 ř.z., jenž se týče volení údův poslanecké sněmovny rady říšské: Dubnová ústava. In: Zákoník říšský. 1873, s. 161-192. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.

[77] KORBUTH, Roland. Strategie vývoje ČR po r. 2014: volební program. In: Osobní stránky Rolanda Korbutha [online]. 2011, 2014 [cit. 2014-08-22]. Dostupné z: http://www.diskutujsvobodne.cz/strategie-vyvoje-cr-po-r-2014#zmust1

[78] Například: DŽJ x ČSSD x SPO, Zelení x Piráti, ODS x Svobodní x KAN x Česká pravice

[79] Zákon č. 204/2000 Sb. ze dne 23. června 2000, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb. a nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 243/1999 Sb., zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000, s. 3018-3047. ISSN 1211-1244. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/2000/063-2000.pdf.

[80] Království a země v říšské radě zastoupené. Zákon č. 169 dne 14. června 1896 z. ř., jímž mění, vztažmo doplňuje se volební řád do rady říšské: Badeniho volební reforma. In: Zákoník říšský. 1896, s. 529-550. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/rs.html.

[81] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 3 -16 v platném znění. ISSN:1211-1244. Dostupné na Portálu veřejné správy

[82] Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993, s. 17-24. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html.

[83] Zákon č. 247/1995 Sb., ze dne 27. září 1995, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů v platném znění. In: Sbírka zákonů České republiky. 1995, s. 3529-3554. ISSN 1211-1244. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idBiblio=43269&nr=247~2F1995~20Sb.&ft=pdf

[84] Československá republika. Zákon č. 123/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny. In:Sbírka zákonů a nařízení státu Československého. 1920, s. 271 ‑ 284. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/1920/027-1920.pdf.

[85] Zákon č. 247/1995 Sb., ze dne 27. září 1995, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů v platném znění. In: Sbírka zákonů České republiky. 1995, s. 3529 - 3554. ISSN 1211-1244. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idBiblio=43269&nr=247~2F1995~20Sb.&ft=pdf

[86] Zákon č. 89/2012 Sb. ze dne 3. února 2012, občanský zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012, s. 1025 - 1365. Dostupné z: http://ftp.aspi.cz/opispdf/2012/033-2012.pdf

[87] Jedná se zejména o nálezy IV. ÚS 3880/12, IV. ÚS 719/2000, III. ÚS 275/96, I. ÚS 271/96, I. ÚS 271/96.

[88] ANTOŠ, Marek. Principy voleb v České republice. Praha: Linde, 2008, s. 52. ISBN 9788072017348.

[89] Průměrná měsíční výše důchodů podle druhu důchodů v krajích. In: Český statistický úřad: Veřejná databáze [online]. 2014 [cit. 2014-08-26]. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?voa=tabulka&cislotab=SZB0071PU_KR&&kapitola_id=16

[90] Volby. Ministerstvo vnitra České republiky [online]. 2014 [cit. 2014-11-24]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/volby.aspx

[91] VOLBY.CZ: Volby do Senátu Parlamentu ČR konané dne 10.10. – 11.10.2014. Český statistický úřad [online]. 2014 [cit. 2014-11-24]. Dostupné z: http://volby.cz/pls/senat/se?xjazyk=CZ&xdatum=20141010

[92] Stranické preference a volební model v listopadu 2014. In: Centrum pro výzkum veřejného mínění: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. 2014 [cit. 2014-11-29]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7293/f3/pv141120.pdf

[93] KORBUTH, Roland. 17. listopad. In: Osobní stránky Rolanda Korbutha [online]. 2011 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://www.diskutujsvobodne.cz/17-listopad

[94] Struktura a vývoj státního dluhu. In: Ministerstvo financí České republiky [online]. 2004-2014 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/hospodareni/rizeni-statniho-dluhu/dluhova-statistika/struktura-a-vyvoj-statniho-dluhu

[95] KORBUTH, Roland. Salámová metoda. In: Osobní stránky Rolanda Korbutha [online]. 2012 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://www.diskutujsvobodne.cz/content/salamova-metoda

[96] KORBUTH, Roland. Osobní stránky Rolanda Korbutha: Vašich názorů si vážím a proto je nemažu [online]. 2010 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: DiskutujSvobodne.CZ

[97] KORBUTH, Roland. Strategie vývoje ČR po r. 2014: volební program. In: Osobní stránky Rolanda Korbutha [online]. 2011, 2014 [cit. 2014-08-22]. Dostupné z: http://www.diskutujsvobodne.cz/strategie-vyvoje-cr-po-r-2014

[98] Volební obvod č. 21 Sídlo: Praha 5 zahrnuje území městské části Praha 5, s výjimkou části k. ú. Malá Strana, ležící na území městské části Praha 5. Dále zahrnuje území městských částí Praha 13, Praha-Řeporyje

[99] Zákon č. 195/2010 Sb. ze dne 20. května 2010, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2010, s. 2223 - 2225. ISSN 1211-1244. Dostupné z: Portálu veřejné správy

[100] Volební obvod č. 25 Sídlo: Praha 6 zahrnuje území městské části Praha 6, s výjimkou k. ú. Střešovice, části k. ú. Bubeneč, části k. ú. Hradčany a části k. ú. Sedlec, ležícími na území městské části Praha 6. Dále zahrnuje území městských částí Praha 17, Praha-Přední Kopanina, Praha-Nebušice, Praha-Lysolaje, Praha-Zličín

[101] RONYHO VOLEBNÍ ROZCESTNÍK [online]. 2014 [cit. 2014-08-25]. Dostupné z: http://korbuth.cz

DOBRÝ PŘÍSPĚVEK?

Komentáře

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Tento debilní kód musíte vyplnit kvůli kreténským spamům, kterých je plný internet. Když se zaregistrujete, tak se Vás tento web již na žádný kód ptát nebude.
Obrázkové CAPTCHA
Vložte znaky zobrazené na obrázku.