Problémy tvorby a interpretace zákona o evidenci tržeb

Resumé

V České republice vzbudil pozornost odborné veřejnosti jak samotný postup v legislativním procesu přípravy zákona o evidenci tržeb, tak obsahová stránka tohoto zákona. Cílem této práce bylo zjistit, zda zákon odpovídá požadavkům kladeným na něj z hledisek ústavních a z hlediska legislativně‑technického. Základním východiskem práce byl ústavní pořádek České republiky. Hlavní výzkumnou metodou byla komparace průběhu procesu přijetí a textu zákona s nároky, který na něj ústavní pořádek klade.

Bylo zjištěno, že ne vždy tomu tak je. Některá ustanovení zákona mohou být v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Podobné je to s některými fázemi legislativního procesu. Konečné slovo bude mít až Ústavní soud, který zřejmě zákon podrobí testu proporcionality.

Úvod

Zavedení  evidence tržeb se stalo právním, legislativním a samozřejmě i politickým tématem na nejrůznějších úrovních. Primárním právním předpisem, který problematiku evidence tržeb upravuje, je zákon č. 112/2016 Sb. o evidenci tržeb (zákon). Přijetí zákona procházelo  složitým legislativním procesem, který s ohledem na podané ústavní stížnosti patrně  není zdaleka u konce. Dopady zcela nové právní úpravy pocítí hlavně malí a střední podnikatelé, zejména živnostníci. Tyto dopady budou jednak administrativního rázu, podnikatelům se opět zvýší suma povinností, které mají vůči orgánům veřejné moci. Dále se jedná o dopady ekonomického rázu, jelikož značná část menších firem opravdu nepřiznává státu všechny své příjmy. Tyto příjmy tak nejsou zdaněny. Jedná se zejména o daň z přidané hodnoty, daně z příjmu a v neposlední řadě o spotřební daně. Otázkou je, zda stát tyto prostředky využije efektivně, a zda není lepší, když zůstanou u těch subjektů, které je vytvořily svou prací.  V tom případě se ovšem můžeme ptát, zda tito podnikatelé, kteří státu neodvádějí vše, jak by měli, nejsou neoprávněně zvýhodněni proti těm, kteří své povinnosti vůči veřejným rozpočtům plní beze zbytku. To se týká zejména velkých podniků, které všechny své transakce řádně zaúčtují, a zatajení příjmů je pro ně daleko obtížnější.

Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy[1] „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod[2] (Listina) „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“. Právní úprava evidence tržeb ukládá dotčeným subjektům celou řadu nových povinností a týká se výběru daní. Úkolem této práce tedy bude zjistit, zda zákon o evidenci tržeb odpovídá požadavkům kladeným na zákon z hledisek ústavních a z hlediska legislativně‑technického. Hlavní výzkumnou metodou bude komparace textu zákona s nároky, který na něj Ústava klade. Jednotlivé články zákona budou zkoumány z hlediska pravidel interpretace práva. Dále bude prozkoumán celý legislativní proces tohoto zákona a srovnán  s požadavky ústavními, zákonnými, právně teoretickými, a též s požadavky,  které jsou závazné pro vládu a parlament. Až na druhém místě bude pojednáno též o ekonomických a fiskálně-právních dopadech zákona.

Jako pramen bude použit vlastní text zákona a jeho podzákonné předpisy. Dále bude použit ústavní pořádek České republiky, viz. čl. 112 odst. 1 Ústavy, a další zákony, které se k tématu vztahují. V neposlední řadě budou použita i unesení vlády, týkající se legislativního procesu. Jako literatura budou aplikovány odborné texty  věnující se tvorbě a interpretaci práva.

1    Tvorba zákona

S blížící se účinností zákona vzrůstá počet stran textu, které o něm byly napsány, většinou v podobě drobnějších  článků na webových stránkách a v periodickém tisku. V době zpracování této práce však nebyla k dispozici odborná literatura zabývající se problematikou komplexně. Odborná úroveň publikovaných textů je velmi různá. Již například obecně zavedené označení evidence tržeb jako EET (elektronická evidence tržeb) je nepřesné. Toto označení používá většina autorů a převzal je též Ústavní soud,[3] v odůvodnění odmítnutí prvních stížností na protiústavnost zákona.  Tento zákon však slovo „elektronická“ vůbec nezná, proto je vhodnější nadále hovořit o evidenci tržeb (ET). 

1.1      Historie

První novodobou mechanickou registrační pokladnu[4] vymyslel roku 1879 Američan James Ritty. Nechal se inspirovat na lodi během své cesty do Evropy zařízením, které bylo schopno spočítat otáčky lodního šroubu. Registrační pokladna měla zabránit tomu, aby ho okrádali vlastní zaměstnanci[5]. Vynález měl velký úspěch a Ritty si nechal pokladnu patentovat. Ve dvacátém století již patřily registrační pokladny k běžnému zařízení obchodů, získaly přezdívku „neúplatný pokladní“. Toho si všimly i vlády, které v některých zemích stanovily povinnost používat pokladny s tzv. fiskální pamětí.

Fiskální paměť je datové úložiště, které nemůže obsluha pokladny změnit a je k dispozici pro kontroly správcem daně. V poslední době je fiskální paměť pokladny nahrazována online komunikací s datovým úložištěm správce daně. Toto datové úložiště správce daně je tak jednou obrovskou fiskální pamětí pro všechny registrační pokladny ve státě. To znamená, že finanční úřad má potřebná data k dispozici ihned, nikoliv až při případné kontrole.  Tento systém je pro správce daně výhodný, zavádí však presumpci viny. Vychází z toho, že každý ekonomický subjekt je potencionálním neplatičem daní. V přehledné tabulce je zobrazen přehled zavádění evidence tržeb v některých evropských zemích.

 

Tabulka 1: zavádění ET v některých evropských zemích

Stát

Rok povinného zavedení

Datové úložiště

Poznámka

Belgie

2015

fiskální paměť

v pohostinství

Česká republika

2016

online

všude, kromě plateb bankovním převodem

Chorvatsko

2013

online

při platbách v hotovosti

Itálie

1985

fiskální paměť

vybrané subjekty, povinnost zákazníka převzít účtenku

Litva

2002

fiskální paměť

pouze právnické osoby při platbách v hotovosti nebo kartou

Maďarsko

2012

fiskální paměť, dávkový přenos dat na server FÚ

vybrané subjekty

Polsko

2004

fiskální paměť

vybrané subjekty

Rakousko

2016

fiskální paměť

pouze subjekty s ročním obratem přes 15000 €, kromě plateb bankovním převodem

Rumunsko

2016

online

podnikatelé, kteří mají tržby v hotovosti (platební kartou)

Slovensko

2009

fiskální paměť

vybrané subjekty

Slovinsko

2016

online

při platbě v hotovosti

Švédsko

2010

fiskální paměť

zboží nebo služby za hotovost (platební kartou), vybrané subjekty

 

Zdroj: právní úprava evidence tržeb ve vybraných zemích EU[6]

 

1.2   Počátky ET v České republice – registrační pokladny

Ve volebním programu ČSSD[7] pro parlamentní volby 2002 žádná zmínka o registračních pokladnách nebyla. Strana slibovala drobným a středním podnikatelům podporu jejich podnikání. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (Poslanecká sněmovna) se konaly ve dnech 14.–15.6.2002. Zvítězila ČSSD se 70 mandáty. Do Poslanecké sněmovny se dostala také koalice KDU-ČSL a US‑DEU[8]. Tyto tři strany vytvořily 9. 7. 2002 vládní koalici. V koaliční smlouvě[9] a v programovém prohlášení vlády[10] již bylo zvážení zavedení registračních pokladen zmíněno. V reakci na aktuální ekonomickou situaci vydala vláda usnesením č. 624/2003[11] dokument „Rozpočtový výhled 2003–2006: koncepce reformy veřejných rozpočtů“. V tomto dokumentu je již přímo zavedení povinnosti evidovat platby v hotovosti na registračních pokladnách,  a to jako součást nového daňového řádu. Vláda se nakonec rozhodla předložit parlamentu samostatný návrh zákona o registračních pokladnách 14. 4. 2004 jako sněmovní tisk 644. Daňový řád byl schválen až v roce 2009. Vládní návrh nepředpokládal povinné využití fiskální paměti.

Poslanecká sněmovna návrh přijala v přepracované podobě usnesením č. 1460 ze dne 9. 2. 2005 s účinností od 1. 7. 2005. Povinné subjekty byly povinny zajistit evidenci plateb v souladu s tímto zákonem nejpozději do 1. 1. 2007. Přepracovaný návrh již obsahoval povinnost vybavit registrační pokladny fiskální pamětí. Návrh schválený Poslaneckou sněmovnou byl postoupen dne 28. 2. 2005 tehdy ještě pravicovému  Senátu jako tisk 24/0. Senát návrh zákona zamítl dne 23. 3. 2005 na své 4. schůzi usnesením č. 74. Sněmovna setrvala na původním návrhu zákona usnesením č. 1633 z 3. 5. 2005 a přehlasovala tak veto Senátu. Prezident zákon podepsal 19. 5. 2005. Zákon vstoupil v platnost pod č. 215/2005 Sb. Když se podíváme, jak poslanci hlasovali o návrhu, je vidět jedna zajímavost. Poslanec Miroslav Kalousek, který nyní aktivně vystupuje proti evidenci tržeb, hlasoval v roce 2005 pro návrh.

Po volbách v roce 2006 se ujala vedení státu první Topolánkova vláda. Povinnost zajistit evidenci plateb v souladu se zákonem byla nejdříve posunuta zákonem č. 494/2006 Sb. na 1. 1. 2008. Druhá Topolánkova vláda navrhla zrušení podstatné části zákona č. 215/2005 Sb. zákonem č. 261/2007 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů, který byl vydán 16. 10. 2007 s účinností od 1. 1. 2008. Návrh podával za vládu ministr financí Kalousek. Zákon č. 215/2005 Sb. o registračních pokladnách je tedy pořád v platnosti, ale neobsahuje žádná ustanovení, která by někomu ukládala povinnosti související s evidencí tržeb.

1.3      Vláda

V lednu 2014 byla jmenována vláda Bohuslava Sobotky, která sdružuje zástupce koalice ČSSD, hnutí ANO 2011 a KDU-ČSL. V koaliční smlouvě je pod bodem 2.5 uvedeno: „Navrhneme legislativní opatření vedoucí k maximální digitalizaci správy daní. Specificky navrhneme legislativní a technická opatření směřující k efektivní kontrole vykazovaných tržeb z maloobchodního prodeje zboží a služeb. Tato opatření zahrnou u vybraných subjektů online hlášení tržeb, povinnost vystavovat doklady s  unikátním číslem […]“.[12] Podobná formulace je i v programovém prohlášení této vlády. Ministerstvo financí začalo pracovat na nové legislativě a začátkem roku 2015 předložilo návrh zákona vládě. Legislativní rada vlády (LRV) projednala návrh na mimořádném zasedání 24. 4. 2015, ale na řádném zasedání 7. 5. 2015 jeho projednávání přerušila. Návrh zákona totiž  obsahoval velké množství chyb a nejasností. Tyto nedostatky byly zpracovány v několika desítkách připomínek ústředních orgánů státní správy a zájmových komor[13] a  také ve dvou právních expertízách – doc. JUDr. Bohumila Havla, Ph.D.,[14] z advokátní kanceláře PRK Partners a doc. JUDr. Petra Mrkývky, Ph.D.,[15] z Masarykovy univerzity v Brně. LRV se k návrhu vrátila na konci května ve svém stanovisku ze dne 28. 5. 2015, když navrhla vládě návrh přepracovat a začlenit do něj její připomínky. Tento původní návrh zákona bohužel již není na webových stránkách vlády k dispozici, proto se jeho textem nebudeme zabývat.

Je zde však jeden problém, který nesouvisí s textem návrhu. Absence věcného záměru zákona. Tento problém je zmíněn například v připomínkách Úřadu pro ochranu osobních údajů[16] nebo Havlově expertíze výše. Legislativní pravidla vlády17 (LPV) jsou usnesení vlády ČR, které stanovují „pravidla pro postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při tvorbě a projednání připravovaných právních předpisů, […] a požadavky týkající se obsahu a formy připravovaných právních předpisů“.[17] LPV tedy nejsou obecně závazným právním předpisem, ale jsou závazná pro ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy. Podle LPV se „do plánu legislativních prací vlády věcný záměr zařadí, jestliže dosavadní zákon má být nahrazen koncepčně novou zákonnou úpravou“. Evidence tržeb takovou novou právní úpravou bezesporu je a také byla zařazena do plánu práce vlády na rok 2015[18] pod pořadovým číslem 14. K věcnému záměru uvádí Z. Šín: „Předpokladem k tomu, aby věcný záměr byl vypracován a zaslán k projednání vládě, je jeho zařazení a schválení v plánu práce vlády“.[19] Podle J. Wintra a J. Kysely by měla „formulaci normativních ustanovení předcházet úvaha o cílech a metodách úpravy […] rozdělení přípravy návrhu zákona do dvou kroků totiž umožňuje oddělit debatu o podstatě věci, o koncepci, od debaty o jejím legislativním vyjádření“.[20] Ministerstvo financí patrně o věcném záměru zákona moc debatovat nechtělo, a je trochu smutné, že členové vlády nedodržují usnesení, která si sami schválili. Vynechání jedné etapy tvorby zákona asi není důvodem, proč zákon považovat za nestandardně přijatý. Chybějící diskuse o věcném záměru však jistě bude mít vliv na jeho úroveň. J. Wintr má na problematiku podobný názor: „Legislativní pravidla vlády jsou sice pouhou interní normativní instrukcí vlády, zavazující jen vládu a jí podřízené úřady, nicméně pravidla legislativní techniky působí obyčejově a řídí se jimi všichni autoři návrhů zákonů“.[21]

Ministerstvo financí návrh zákona přepracovalo a zahrnulo do něj značnou část připomínek LRV. Připomínky věcného charakteru, například možný rozpor s ústavním pořádkem ČR a základními právními principy demokratického státu, však do sněmovního tisku zapracovány nebyly. Návrh zákona byl přetvořen v rekordně krátkém čase a předložen vládě ke schválení na 22. schůzi vlády dne 3. 6. 2015. Vláda projednala tento materiál, předložený ministrem financí a přijala usnesením č. 414.[22] Z 11 přítomných členů vlády hlasovalo pro 11. Návrh zákona byl ještě téhož dne odeslán do Poslanecké sněmovny.

1.4      Parlament

Do Poslanecké sněmovny byl návrh doručen 4. 6. 2015 a obratem byl rozeslán poslancům jako sněmovní tisk 513. Organizační výbor projednání návrhu zákona doporučil usnesením č. 172. Určil jako zpravodaje Ing. arch. Jaroslava Klašku a navrhl rozpočtový výbor jako garanční.[23] První čtení proběhlo 19. 6. 2015 na 29. schůzi[24] a mělo zajímavý průběh. Zpravodaj Klaška se z jednání omluvil a jako zástupce za sebe navrhl poslance Votavu. Místopředseda Poslanecké sněmovny Gazdík o návrhu nechal hlasovat. Poté, co byl návrh přijat, se Gazdík obrátil na Votavu, aby se ujal slova. Votava na to reagoval větou: „Ach jo, pane místopředsedo“. Poté přečetl Klaškovu zpravodajskou zprávu. Při pokračování schůze 10. 7. 2015, kterou vedla místopředsedkyně Jermanová, poslanec Votava funkci zpravodaje opět předal poslanci Klaškovi. Takový postup však není v souladu se zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny[25] (JŘPS). Podle ustanovení § 88 odst. 1 určuje zpravodaje organizační výbor. V ustanovení § 30 je dána možnost zástupu předsedy Sněmovny místopředsedou. V ustanovení § 90 odst. 1 je dána možnost předsedovi Sněmovny určit zpravodaje pro první čtení, ale pouze za předpokladu, že tak organizační výbor neučinil, což není tento případ. Institut náhradníka JŘPS nezná. Z toho plyne, že Gazdík ani Jermanová neměli oprávnění měnit zpravodaje. Dále se první čtení neslo v duchu osobních invektiv mezi zastánci a odpůrci návrhu, polopravd a pseudoodborných vyjádření, ale i logických argumentů, jak je patrné ze stenografického záznamu.24 

Projednávání návrhu zákona pokračovalo 18. 9. 2015 na 31. schůzi druhým čtením, které pokračovalo 7. 10. 2015 na 33. schůzi, kde prošel obecnou i podrobnou rozpravou. Na dalších schůzích Poslanecké sněmovny dosáhli opoziční zastupitelé odkladu projednávání návrhu zákona, které bylo plné dlouhých projevů o ničem, bezdůvodných přestávek, zneužívání přednostního práva a navrhování velkého počtu návrhů na změnu či doplnění pořadu schůze. Třetí čtení proběhlo až 18. 12. 2015, 8. 1. 2015, 22. 1. 2015, 29. 1. 2015 a 10. 2. 2016 na 37. schůzi.[26] V pátek 29. 1. 2015 byl Sněmovnou schválen procedurální návrh poslance Faltýnka, že „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky bude o vládním návrhu zákona o evidenci tržeb, sněmovní tisk 513, třetí čtení […] hlasovat ve středu 10. 2. 2016 v 11 hodin“.[27] Rozprava k návrhu zákona byla ukončena hlasováním č. 28[28] z 10. 2. 2016. Opoziční poslanci podali ještě několik neúspěšných procedurálních návrhů, včetně hlasování o vrácení návrhu zákona do 2. čtení. Ve 12:03 hod začalo hlasování o samotném návrhu zákona. Opoziční poslanci opustili jednací sál. Návrh byl přijat[29]  usnesením č. 1068.[30]

Hlasování č. 28 vzbudilo velké emoce. Patrně se jednalo o porušení několika ustanovení JŘPS i ústavního pořádku. Ukončení rozpravy hlasováním je velmi nestandardním, spíše však protizákonným aktem. Typy návrhů, o nichž je možno v Poslanecké sněmovně hlasovat, jsou v JŘPS jasně uvedeny a jejich výčet se dá označit za taxativní, přestože prostupuje celým jednacím řádem. Hlasování o ukončení rozpravy do tohoto výčtu nepatří. JŘPS o ukončení  rozpravy hovoří jasně v ustanovení § 66 odst. 1. „Předsedající rozpravu ukončí, nejsou-li do rozpravy přihlášeni další řečníci“. To se však ve třetím čtení nestalo. Podle ustanovení § 63 odst. 1 JŘPS „poslanec může v rozpravě podávat k projednávané věci návrhy“. To však ve třetím čtení všem poslancům umožněno nebylo. V ustanovení § 58 odst. 3 JŘPS je uvedeno, že „Při zahájení rozpravy oznámí předsedající přihlášené řečníky. Slovo uděluje v pořadí, ve kterém se o ně písemně přihlásili, a poté ostatním přihlášeným“. Předsedající slovo všem přihlášeným řečníkům neudělil. V ustanovení § 61 JŘPS se píše, že „řečník nesmí být nikým přerušován […]“. Podle J. Wintra o systematickém výkladu „při interpretaci jakéhokoli textu je třeba přihlížet ke kontextu, do něhož je interpretovaná část textu zasazena“.[31] A dále „s ohledem na pozici v systému práva můžeme dané ustanovení vykládat restriktivně […] či extenzivně (je‑li výsledný výklad ustanovení širší než jeho jazykový význam podle převládajícího jazykového úzu)“[32]. Extenzivním výkladem by se dalo dovodit, že pokud řečník nesmí být přerušován, nesmí mu být též bráněno v zahájení řeči. To se však stalo, když Poslanecká sněmovna zabránila prostřednictvím předsedajícího v zahájení řeči některým poslancům právě hlasováním č. 28.

Je třeba podotknout, že podle ustanovení § 95 odst. 2 JŘPS  se ve třetím čtení „koná rozprava, ve které lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, gramatických chyb, chyb písemných nebo tiskových, úpravy, které logicky vyplývají z přednesených pozměňovacích návrhů, popřípadě podat návrh na opakování druhého čtení“. Toto ustanovení všichni poslanci, kteří o zákonu ve třetím čtení diskutovali, rozhodně nedodržovali. Tím se dopouštěli porušení JŘPS. Reakce koalice, která jim usnesením z hlasování č. 28 další obstrukce zamezila, je tedy logická. Poslanci, kterým nebylo možno vystoupit, upozorňovali zejména na to, že jim nebylo umožněno podat návrh na opakování druhého čtení podle ustanovení § 95 odst. 2 JŘPS. Vzhledem k tomu, že se již blížil plánovaný čas hlasování o návrhu zákona, mohli však s něčím takovým počítat. Šlo tomu předejít. Poslanci mohli návrh podat písemně tak, jak jim umožňuje ustanovení § 63 odst. 3 JŘPS „Poslanec může podat návrh písemně, pokud v rozpravě odkáže na stejnopis návrhu zveřejněný v elektronické podobě a současně předá návrh v listinné podobě zpravodaji a předsedajícímu“. Pokud by tak učinili, předsedající by asi těžko mohl rozpravu poslancům, kteří návrh písemně podali, znemožnit a  hlasování zabránit.

Poslanecká sněmovna postoupila dne 18. 2. 2016 návrh zákona Senátu jako tisk 200/0. V Senátu nemohly pokračovat obstrukce odpůrců návrhu, které by vedly k dalším odkladům projednávání zákona. Podle čl. 46 odst. 1 Ústavy: „Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení“. Pokud se tak nestane, podle čl. 46 odst. 3 platí, že je návrh zákona přijat. Zákon byl doručen do Senátu 18. 2. 2016 a byl schválen 16. 3. 2016. Dne 17. 3. 2016 vrátil Senát tisk do Poslanecké sněmovny k dokončení legislativního procesu. Zákon byl doručen prezidentovi k podepsání 17. 3. 2016. Prezident zákon podepsal 30. 3. 2016. Schválený zákon byl doručen k podpisu premiérovi 8. 4. 2016. Zákon byl vyhlášen 13. 4. 2016 ve Sbírce zákonů v částce 43 pod číslem 112/2016 Sb. s účinností od 1. 12. 2016 s výjimkou ustanovení § 10 až 17 a § 32, která nabývají účinnosti 1. 9. 2016.

1.5      První ústavní stížnosti

V období mezi 5. 4. 2016 a 7. 4. 2016 bylo doručeno Ústavnímu soudu šest stížností sedmi poslanců (jednu stížnost podali společně dva poslanci). Tyto stížnosti se týkaly usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky  a postupu jejího předsedy, který jim při projednávání vládního návrhu zákona o evidenci tržeb (sněmovní tisk 513) zabránil v jeho třetím čtení vystoupit a předložit návrh usnesení k hlasování. Jako účastníka řízení označili navrhovatelé Poslaneckou sněmovnu. Stížnost nebyla namířena proti schválenému zákonu, ale proti usnesením, kterými byl zákon schválen. Jednalo se tedy o stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Jelikož všechny stížnosti byly téměř identické, Ústavní soud procesním usnesením návrhy spojil ke společnému řízení pod spisovou značkou Pl.ÚS 11/16. Podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu[33] (ZÚS) se použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu[34] (OSŘ) a předpisy vydané k jeho provedení. Podle ustanovení § 112 OSŘ odst. 1 může soud  z důvodu hospodárnosti a efektivity spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.

Plénum Ústavního soudu nejprve zkoumalo aktivní legitimaci stěžovatelů. V minulosti Ústavní soud již meritorně projednával věc, v níž se brojí proti tvrzenému porušení jednacího řádu (Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012), i věc, v níž posuzoval též ústavnost zákonodárného procesu (Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009). Tyto věci však směřovaly ke zrušení zákona, nikoliv ke zrušení usnesení Poslanecké sněmovny, proto je nelze použít jako precedentní rozhodnutí. Ústavní soud se naopak ztotožnil se svým dřívějším usnesením II. ÚS 21/02 ze dne 25. 1. 2002, ve kterém odmítl ústavní stížnost poslance Pilipa. K jeho projednání nebyl příslušný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Tehdy poslanec Pilip též požadoval zrušení usnesení Poslanecké sněmovny vedoucí k přijetí zákona. Podle Ústavního soudu však „zásahy do legislativní sféry umožňuje ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, podle něhož může Ústavní soud zrušit zákon nebo jeho jednotlivé ustanovení, je-li v rozporu s ústavním pořádkem. Řízení vedoucí k přezkumu zákona podle tohoto ustanovení Ústavy ovšem může podat pouze skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů – ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu“.[35]

Zásadní otázkou projednávání bylo, zda poslanec může podat návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. „Legislativní činnost není možné považovat za zásah orgánu veřejné moci. Stěžovatelé nepodali své návrhy jako fyzické osoby, do jejichž základních práv zasáhla Poslanecká sněmovna. V ústavní stížnosti stěžovatelé musí vždy tvrdit zásah do základního práva nebo svobody. Na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, však musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Tak tomu však v případě poslanců není. Stěžovatelé zde vystupují jako veřejní funkcionáři, kteří se podílí na zákonodárném procesu podle pravidel, která stanoví jednací řád pouze pro poslance. Ústava jim však s ohledem na respekt k autonomii parlamentního jednání nedává možnost podat stížnost, s jakou se na Ústavní soud obracejí. V této konkrétní věci totiž nevystupují jako nositelé základních práv, ale jako nositelé veřejné moci. Jednotlivé stěžovatele proto nelze jako představitele parlamentu považovat za oprávněné fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V dané věci došlo pouze k zásahu do práv (a povinností) plynoucích z jejich veřejnoprávního statusu poslance zvoleného k výkonu veřejné funkce. Podle Ústavního soudu se však orgán či člen orgánu veřejné moci v žádném případě nemůže cestou ústavní stížnosti domáhat oprávnění, jímž disponuje z titulu své funkce (obdobně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 115/14 ze dne 7. 2. 2014)“.[36]  V tomto případě nejde o jiný zásah veřejné moci a přípustná je pouze stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ústavní soud v souladu s principem sebeomezení soudní moci návrh odmítl. K jejich projednání není Ústavní soud příslušný – ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

K ústavní stížnosti ještě malá poznámka. Plný text ústavních stížností není přístupný z žádného veřejného zdroje. Při hodnocení argumentace Ústavního soudu je řešitel odkázaný na podklady, které mu Ústavní soud poskytne v nálezu nebo usnesení.

1.6      Druhá ústavní stížnost

Druhá stížnost[37] z 1. 6. 2016 č.j. Pl. ÚS 27/16 přebírá některé argumenty první odmítnuté „procesní“ stížnosti. Je však již podána podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Směřuje tedy ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem. Je podepsána skupinou 41 poslanců (navrhovatel), tedy minimálním možným počtem, který předpokládá ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) ZÚS. Stížnost sepsaná advokátem doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., obsahuje vedle věcných argumentů i spoustu emocionálních projevů, jako jsou například odkazy na StB, Národní frontu, fašistické Německo, srovnání s válečným stavem, Agrofert, totalitní stát, okupaci v roce 1968 apod. Ve stížnosti je několik formálních chyb (překlepů), které dávají najevo, že některé její části byly prostě okopírovány. Jedná se zejména o špatná označení příslušných článků Ústavy a Listiny. Jako účastníky řízení navrhovatel označil Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR a Senát Parlamentu ČR. Neústavnost zákona navrhovatel vidí v několika bodech. V bodu 1 navrhovatel stručně shrnuje, které věci se to týká a co sleduje.

1.6.1    Procesní pochybení během projednávání v Poslanecké sněmovně

V bodu 2 navrhovatel provádí výčet procesních pochybení, která přijetí zákona předcházela. Prvním procesním pochybením bylo ukončení rozpravy ve třetím čtení návrhu zákona. Druhým procesním pochybením bylo samotné přijetí usnesení Poslanecké sněmovny, kterým vyslovila souhlas s vládním návrhem zákona o evidenci tržeb ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou. Třetí procesní chybu spatřuje navrhovatel v tom, že předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček v rámci svého předsedání Poslanecké sněmovně jednal tak, že zabránil některým poslancům vystoupit ve třetím čtení k vládnímu návrhu zákona o evidenci tržeb a předložit návrh usnesení k hlasování. V zásadě se jedná o jeden procesní úkon (hlasování č. 28), ze kterého logicky vyplývají chyby další – znemožnění vystoupení některých poslanců a následné přijetí usnesení č. 1068. Jak jsme již rozebrali v kapitole 1.4., výše uvedená procesní pochybení splňují spíše charakteristiku protizákonnosti legislativního procesu, než protiústavnosti.

 Údajná protiústavnost je spatřována zejména v porušení ustanovení čl. 21 odst. 1 Listiny, podle nějž mají poslanci právo vykonávat svůj mandát při správě věcí veřejných. Tento odstavec doslova zní „Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců“. Z tohoto ustanovení vyplývá spíše oprávnění pro občany podílet se na státní moci pomocí přímé nebo zastupitelské demokracie.  Výkladem Ústavního soudu by však mohlo zakládat i určitá práva pro zastupitele. Pokud bychom hledali v procesu přijetí zákona rozpor s ústavním pořádkem, v úvahu by podle navrhovatele dále  mohlo přicházet porušení ustanovení čl. 6 Ústavy, který stanovuje, že „rozhodování většiny dbá ochrany menšin“. V témže článku je však uvedeno, že „politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním“, což je přesně to, k čemu při přijetí zákona došlo. Poslanecká většina si však v tomto případě prosadila svou vůli protizákonným způsobem. Ustanovení čl. 2. odst. 3 Ústavy říká, že „státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Podle navrhovatele proces přijetí návrhu zákona porušil i toto ustanovení. Výkladem tohoto problému se již zabýval Ústavní soud ve svém usnesení Pl.ÚS 11/16, které se týkalo první ústavní stížnosti. Toto usnesení je rozebráno v kapitole 1.5. Vyplývá z něj, že poslanci „v této konkrétní věci nevystupují jako nositelé základních práv, ale jako nositelé veřejné moci“. V tomto případě tedy navrhovatel není aktivně legitimován. Poslední ustanovení ústavního pořádku, které je dle navrhovatele procesem přijetí návrhu zákona porušeno, je v čl. 1 Ústavy: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát [...]“.

Pokusme se zjistit, co o problému praví literatura. Podle Z. Šína mezi znaky právního předpisu patří mimo jiné to, „že byl vytvořen, projednán a přijat ústavním a zákonným postupem“.[38] J. Kysela a J. Wintr uvádí že „Procedury nejsou bezobsažné: garantují formální spravedlnosti v podobě rovného přístupu bez ohledu na politické poměry, v oblasti zákonodárství nezřídka vyjadřují i demokratické zásady slyšení stran či práv menšin, svědčí o právní jistotě apod.“[39] Dále píší, že „díky parlamentu se na rozhodování o státní politice podílí také opozice, byť třeba jen svým informováním a veřejnou kritikou. Vláda musí před parlamentem, opozicí a širokou veřejností své záměry vysvětlovat a obhajovat“.[40]

Weinberger tvrdí, že „organizace zákonodárného procesu je podstatným elementem demokratické struktury státu“.[41] P. Mlsna uvádí „Současný právní stát je státem právním jak ve smyslu formálním, tak i materiálním. Někteří teoretici nalézají prolnutí obou těchto aspektů právního státu v principu zákonnosti jednání státních orgánů, ale také v podmíněné programatice právního řádu, což lze vyjádřit zásadou, že „pokud platí premisa, tak je třeba dodržet z ní vyplývající právní povinnosti.“[42] A dále: „Pokud tedy chceme Českou republiku považovat za demokratický právní stát založený na úctě k právům (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), pak nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že i Parlament ČR jako zákonodárce musí být vázán právem regulujícím tvorbu právních předpisů. Za takové zákonodárný proces regulující předpisy lze považovat Ústavu ČR, ústavně konformně vykládané jednací řády Poslanecké sněmovny PČR a Senátu PČR, ale i ustálenou praxi parlamentních komor. Zákonodárná procedura se tak ve svém důsledku stává zdrojem legitimity zákona. Pokud sám zákonodárce není ochoten dodržovat zákonné předpisy upravující postup při přijímání zákonů, pak ani zákon, který je takto přijat, nelze považovat za zákonným způsobem přijatý zákon [...] vedle požadavku ústavnosti je na demokratický právní stát kladen i požadavek zákonnosti při přijímání právních předpisů. Má-li být zákon klíčovým nástrojem státu pro regulaci právních vztahů a ukládání povinností všem adresátům, pak zákonodárce musí být prvním v řadě, kdo právní řád ctí. Neakceptování zákonných požadavků na tvorbu právních předpisů je prvním momentem, který vede adresáty právních norem k přesvědčení, že ani výsledný platný a účinný zákon není ve své podstatě právem, ale pouze podnětem k úvaze adresáta, že by se takovou právní normou mohl řídit a dodržovat ji. Legislativním 'hříchem' již na půdě Parlamentu zatížený zákon nemůže vyvolávat jím zamýšlené celospolečenské dopady“.[43]

Proto je pravděpodobné, že čl. 1 Ústavy porušen byl. K podobnému výsledku již Ústavní soud dospěl např. v nálezech Pl. ÚS 21/01, Pl. ÚS 5/02 a Pl. ÚS 77/06. Tyto nálezy se však týkaly jiných porušení procedurálních pravidel, nelze je tedy brát jako precedenty. Další námitky se již týkají obsahu zákona.

1.6.2    Přiměřenost materiálního narušení mezí ústavních práv

V bodu 3 navrhovatel upozorňuje na rozpor s ustanoveními třech článků Listiny. První námitka se týká rozporu ustanovení § 3, 4 a 6 zákona se zásadou přiměřenosti materiálního narušení mezí ústavních práv a nutností zjištění nemožnosti alternativního postupu vůči malým poplatníkům daně z příjmů. Patrně má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny. S tím není možné souhlasit. Ač se zákon jeví jako nepřátelský vůči podnikatelskému prostředí jako celku, rozhodně všem měří stejným metrem. Malý podnikatel bude mít jednu pokladnu, velký řetězec jich bude mít 9999. Jako pokladna se dá použít i mobilní telefon nebo staré domácí PC. Navrhovatel argumentuje tím, že daňové úniky reálně zasahující stát se odehrávají v rámci velkých obchodů. Velké obchody se ale provádějí bezhotovostními platbami, na které se evidence tržeb nevztahuje. Již několik let platí zákaz hotovostních plateb převyšujících 15 000 €. Pokud bude chtít podnikatel šidit stát na daních, tak platbu do účetnictví vůbec nezahrne, s tím nemá evidence tržeb nic společného. Navrhovatel si jistě nemyslí, že velký daňový únik se odehraje před svědky, kteří si  v registru evidence tržeb zkontrolují, zda byla tržba nahlášena finančnímu úřadu. Evidence tržeb je primárně zaměřena na hotovostní a karetní transakce, jež používají malí i velcí podnikatelé.

Dále navrhovatel argumentuje nižší spotřební daní pro malé vinaře či pivovary. Nemá pravdu. Spotřební daň na tzv. tiché víno je 0%, ať ho vyrábí kdokoliv. Rozdílná daňová sazba pro malé a velké pivovary je důkazem pokřivenosti trhu mocenskými zásahy, nikoliv důkazem spravedlivého uspořádání. Jediným segmentem trhu, u kterého by se dalo o narušení mezí ústavních práv hovořit, jsou lidé, kteří vykonávají nějakou podnikatelskou činnost zcela příležitostně, jako přivýdělek. Tato varianta by se dala řešit prostým přesunem takových tržeb do zjednodušeného režimu. Tento přesun však stávající zákon umožňuje formou nařízení vlády podle ustanovení §10 odst. 1 zákona. Podle navrhovatele zde formální rovnost může vést k materiální nerovnosti, což je materiálním narušením ústavního práva na podnikání dle ustanovení čl. 21 odst. 1 Listiny. Navrhovatel se mýlí. Právo na podnikání je zakotveno v ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny, nikoliv v čl. 21. Malí podnikatelé jsou zvýhodněni zákonem o účetnictví,[44] který jim umožňuje vést daňovou evidenci. Dále je zde možnost použití daňových paušálů pro malé podnikatele, které umožňuje zákon o daních z příjmu.[45] Tím se naopak zakotvuje formální nerovnost, která by měla vést k materiální rovnosti. Dle navrhovatele je též narušeno právo na vlastnictví dle ustanovení čl. 11 Listiny, jelikož každý daňový zásah, kam spadají i byrokraticko-administrativní povinnosti spojené se správou daně, je zásah do vlastnického práva osob. Ano, jedná se opravdu o zásah do vlastnického práva dle ustanovení čl. 11 Listiny tak, jako v případě každého jiného daňového zákona. Proto dle ustanovení čl. 11 odst. 6 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. A dle ustanovení  čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí šetřena jejich podstata a smysl. Zákon o evidenci tržeb však daňovou zátěž nemění. Tedy alespoň u poplatníků, kteří odvádějí daně poctivě. Neobsahuje žádná ustanovení o základu, předmětu nebo sazbách daně, nemění definici plátce či poplatníka, ani nezavádí nové daňové odpisy či výjimky.

1.6.3    Další náklady daňového poplatníka

V dalším bodu č. 4 se navrhovatel zamýšlí nad dopady evidence tržeb na  zatížení daňového poplatníka dalšími náklady. V tom je nutno dát navrhovateli za pravdu. Nejen podnikatelé, ale i další občané jsou neustále obtěžováni stále novými normami chování, zákazy, příkazy a povinnostmi. Otázkou je, zda evidence tržeb již překračuje ústavní rámec těchto nařízení, zda je tou poslední kapkou. Suma povinností, kterou bude nucen každý podnikatel splnit, se rozhodně takové hranici blíží. Navrhovatel se opět odkazuje na právo na podnikání dle  ustanovení čl. 21 odst. 1 Listiny. My však víme, že toto právo je zakotveno v ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny.

1.6.4    Údaje osobní povahy

V bodu 5 stížnosti navrhovatel upozorňuje na rozpor ustanovení s čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny a dále s čl. 10 odst. 3 Listiny. Tento rozpor podle něj spočívá v tom, že finanční úřad bude mít možnost z evidence tržeb získat databázi údajů osobní povahy. Upozorňuje na možnost úniku dat do nepovolaných rukou. Zákon podle něj nedostatečně definuje rozsah shromažďovaných dat. V shromažďování dat vidí i rozpor se zásadou proporcionality ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny a dále narušení práva na soukromí. Nejdříve je nutno říci, že údaje v databázi nejsou údaji osobními či soukromé povahy. Jedná se o údaje o poplatníkově podnikání, které by mohly být např. předmětem obchodního tajemství. V tom by se dal rozpoznat např. konflikt se svobodou podnikání dle ustanovení čl. 26 odst. 1. Údaje, které jsou do databáze zasílány, jsou jasně specifikovány v ustanovení § 19 zákona. Jedná se o totožné údaje, které by poplatník vyplnil do daňového přiznání sumárně, pouze rozčleněné na jednotlivé tržby. Neobsahují žádné údaje o zákazníkovi, takže obava např. advokátů z vyzrazení citlivých údajů není na místě.

Poněkud problematické je zmocnění správce daně určit formát a strukturu zasílaných dat. Takové zmocnění by bylo ústavně konformnější poskytnout Ministerstvu financí, které by formát a strukturu zasílaných dat určilo vyhláškou. O tom bude pojednáno v další části textu, např. v kapitole 2.1.3. Zabezpečení databází je v současné době velkým problémem. Dá se říci, že riziko zneužití hrozí pokaždé, tak jako u všech dalších činností vykonávaných člověkem. Argument možnosti zneužití shromažďovaných dat není správné použít, zneužít se dá opravdu všechno. Zajímavější budou úvahy Ústavního soudu při testu proporcionality (přiměřenosti). Jak bylo výše naznačeno, poplatník o sobě nedává správci daně nové údaje, pouze jsou jinak rozčleněné.

1.6.5    Zmocňovací ustanovení versus výhrada zákona

Šestý bod stížnosti se zabývá rozporem ustanovení § 10 odst. 2, § 12 odst. 4 a § 37 odst. 3 s ustanoveními čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Zjednodušeně řečeno, navrhovatel se obává, že zmocňovací ustanovení zákona jsou v rozporu s výhradou zákona dle ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny. O zmocňovacích ustanoveních zákona je v této práci samostatná kapitola 2.1., proto nyní jen stručně; tato ustanovení jsou po ústavní stránce opravdu velmi problematická. Rozšířeným výkladem by se výhrada zákona dala interpretovat nejen jako zákaz ukládání povinností podzákonnými právními normami, ale též jako zákaz promíjení povinností takovými normami nad rámec existujícího zákona. Takové promíjení by vedlo k nerovnosti ekonomických subjektů. Navrhovatel si všímá, že výhrada uvedená v Listině je měkčí, než výhrada uvedená v Ústavě („na základě zákona“ oproti „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“).

Navrhovatel dává přednost ustanovení Ústavy jakožto předpisu mladšího podle zásady, že právní norma novější (pozdější) vždy nahrazuje normu starší (dřívější). Dalo by se však uvažovat i o použití pravidla in dubio pro libertate, tedy volně řečeno „v pochybnostech pro svobodu“, myšleno samozřejmě svobodu jednotlivce, resp. in dubio mitius. Návrh se vůbec nezabývá zmocněními pro správce daně, která jsou z ústavního hlediska ještě problematičtější, protože v Ústavě žádnou oporu nemají. Další velkou chybou zákonodárce byla skutečnost, že zákon byl schválen bez předložených návrhů prováděcích předpisů tak, jak ukládá ustanovení § 86 odst. 4 JŘPS.

1.6.6    Podpis zákona místopředsedkyní Jermanovou

Závěrečný bod stížnosti s pořadovým číslem 7 si všímá dalšího legislativně technického problému, který během tvorby zákona vznikl. Tento bod stížnosti obsahuje několik překlepů, přesto je z něj jasně patrné, že se jedná o to, že napadený zákon nebyl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, ale místopředsedkyní Jermanovou. Ústava nezná pozici místopředsedy Poslanecké sněmovny. Podle ustanovení čl. 51 přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády. JŘPS sice umožňuje v ustanovení § 30 odst. 1 místopředsedovi Sněmovny zastupovat předsedu. Jedná se však o předpis nižší právní síly než Ústava, proto nemůže být v tomto případě aplikován. Z. Šín o tom napsal „Pokud jde o podpisy ústavních činitelů, které připojují k přijatému zákonu, nemají význam schválení. [...] Jinak má podepisování zákonů [...] víceméně význam ústavního osvědčení. Ústavní činitelé [...] mají ústavní povinnost jej podepsat. Jejich podpis není ani nezbytnou podmínkou vyhlášení zákona, a tím ani nabytí jeho účinnosti“.[46] S tímto názorem se lze ztotožnit. Jedná se o ryze administrativně technickou záležitost, která nemá žádné ústavní dopady.

2    Interpretace zákona

Při interpretaci jednotlivých ustanovení zákona bude použito jazykového výkladu. Jako doplňujících metod interpretace bude použit výklad systematický a výklad teleologický.

2.1      Zmocňovací ustanovení

Sekundární právní předpisy mají v českém právním řádu své nezastupitelné místo. Mezi ně se řadí též nařízení vlády podle  ustanovení čl. 78 Ústavy a právní předpisy vydávané ministerstvy, jinými správní úřady a orgány územní samosprávy dle ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy. Vláda může vydat nařízení i bez zmocnění zákonem, na rozdíl od ministerstev, která na to potřebují výslovné zákonné zmocnění. Při tvorbě sekundárního právního předpisu musí být vždy dodrženy meze zákona, to znamená i (a obzvláště) meze předpisů tvořících ústavní pořádek. Některá zmocňovací ustanovení v zákoně by mohla mít s těmito mezemi problém. Mezi odbornou veřejností se vedou diskuse, do jaké míry má být zákon konkrétní a odkud ho již může upřesnit prováděcí právní předpis. Je zde vidět i určitá dvojkolejnost ústavního pořádku. Ústava nám v ustanovení čl. 2 odst. 4 říká, že  „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. V ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy je však uvedeno, že „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Podobně tak praví Listina v ustanovení čl. 4 odst. 1: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“. Rozdíl mezi formulacemi „stanoví zákon“, „co zákon neukládá“ a „na základě zákona“ je zdrojem těchto diskusí a nejasností. K tomu např. Z. Šín „Z obsahu podzákonných právních předpisů je třeba v souladu s ústavním pořádkem nepřipustit zakládání práv a povinností občanů a institucí, pravomocí a působností státních orgánů, zásadních záležitostí věcného i právního dosahu [...] Je nezbytné přísně dodržovat, co ústavní pořádek vyhrazuje k regulaci toliko zákonu“.[47] Podle ustanovení čl. 39 odst. 6 LPV „Nařízení vlády, jako prováděcí předpis k zákonu, může obsahovat pouze právní normy, které nepřekračují meze zákona, k jehož provedení je vydáno, a které tento zákon provádí“. A podle čl. 50 LPV: „Zmocnění k povolování výjimek nemůže mít formu zmocnění k vydání prováděcího předpisu. Ve zmocnění k povolování výjimek ze zákona musí být vymezen orgán, který je oprávněn výjimky povolovat, v kterých věcech a v jakém rozsahu může výjimky povolovat a jakými základními kritérii se při rozhodování o výjimkách má řídit“. Přitom ustanovení § 37, resp. § 12 jsou v materiálním smyslu jistě výjimkami ze zákona. J. Vedral ke zmocňovacím ustanovením, např. na základě Pl. ÚS 5/01 č. 410/2001 Sb., uvádí: „Poměrně rozšířeným mýtem je přesvědčení, že podzákonné právní předpisy nemohou stanovovat povinnosti, neboť ty prý může stanovit jen zákon. [...] závěr, který by požadoval stanovení jakékoliv povinnosti přímo a výhradně zákonem, by zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární (a v některých případech obecné zásady pro tvorbu zmocňovacích ustanovení i primární) normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy“.[48] Stručný seznam všech zmocňovacích ustanovení zákona je uveden v tabulce (Tabulka 2 na str. 25).

Tabulka 2: seznam zmocňovacích ustanovení zákona o ET

zmocnění

kde je v zákoně

zmocněný orgán

stručná charakteristika

tržby ve zjednodušeném režimu

§ 10 odst. 2

vláda ČR

doplnění výčtu tržeb, které se budou evidovat ve zjednodušeném režimu

tržby vyloučené z evidence tržeb

§ 12 odst. 4

vláda ČR

doplnění výčtu tržeb, na které se zákon nevztahuje

formát a struktura údajů žádosti o autentizační údaje

§ 13 odst. 3

správce daně

určení formátu a struktury údajů  žádosti o autentizační údaje, které poplatník správci daně sděluje datovou zprávou

formát a struktura údajů o evidované tržbě

§ 18 odst. 4

správce daně

určení formátu a struktury údajů o evidované tržbě, které poplatník správci daně sděluje datovou zprávou

způsob tvorby podpisového kódu poplatníka

§ 19 odst. 3

ministerstvo financí

stanovení způsobu tvorby podpisového kódu poplatníka a bezpečnostního kódu poplatníka

zveř. podmínek pro poskytnutí informací, které správce daně o popl. shromažďuje

§ 26 odst. 2

správce daně

zveřejnění  rozsahu, členění, podmínek a postupu pro poskytnutí informací, které správce daně o poplatníkovi shromažďuje

zveřejnění podmínek  pro ověření účtenky

§ 27 odst. 2

správce daně

zveřejnění podmínek a postup pro poskytnutí informací o tom,  zda byly údaje o dané tržbě zaslány správci daně

dočasně vyloučené tržby

§ 37 odst. 3

vláda ČR

doplnění výčtu tržeb, na které se zákon dočasně nevztahuje

Zpracováno autorem

2.1.1    Tržby ve zjednodušeném režimu

Ústava  dává v čl. 78 vládě možnost k provedení zákona a v jeho mezích vydávat nařízení. Tato možnost je v ustanovení § 10 odst. 2 zákona zdůrazněna, vláda zřejmě dává najevo, že takové nařízení vydá. Takový postup je v souladu s obvyklou praxí. K tomu např. J. Wintr s J. Kyselou uvádí že „nařízení vlády jsou zpravidla vydávána na základě konkrétního zmocnění zákonodárce; v takových případech můžeme mluvit o zmocnění kumulativním“.[49] Podobně se vyjadřuje i Z. Šín: „Legislativní praxe směřovala a směřuje k tomu, že tam, kde je účelné a potřebné vydat k provedení zákona nařízení vlády, vyjádří se to doslovně v zmocňovacím ustanovení zákona. […] Možnost obecného zmocnění svěřeného vládě ústavou má sloužit především pro neodkladné mimořádné a nepředvídané případy“.[50] O témž hovořili i P. Mlsna a O. Vopálka „Zákonodárce by nepostupoval korektně, kdyby se pravidelně spoléhal na to, že vláda může vždy ještě zákon doplnit nařízením a  'v mezích zákona' napravit jeho případné vady“.[51] Nařízení se bude týkat doplnění výčtu tržeb, které se budou evidovat ve zjednodušeném režimu. Zjednodušený režim se týká způsobu, jakým bude poplatník předávat informace o tržbách do centrální databáze. V tomto režimu není poplatník nucen odesílat údaje o tržbách správci daně on-line, ale stačí, když je odešle každých pět dnů. Otázkou je, proč nejsou všechny evidované tržby tržbami ve zjednodušeném režimu. Patrně proto, že by na účtenkách nebyl fiskální identifikační kód, který umožňuje formou dálkového přístupu každému ověřit, zda  byly údaje o dané tržbě zaslány správci daně podle ustanovení § 27 zákona. Zjednodušený režim tedy dává různým poplatníkům evidovaných tržeb různé povinnosti. Proto by mělo být vymezení těchto tržeb dáno přímo zákonem, nikoliv pouze nařízením vlády. Vláda argumentuje tím, že „Není možné zcela předvídat budoucí způsoby podnikání a obchodní modely […] uvedená konstrukce je tak volena především z důvodů reakční rychlosti, při jejímž zajištění může výkonná moc reagovat na vývoj okolností téměř okamžitě a daný obchodní model podrobit zjednodušenému režimu evidence tržeb“.[52]  V tom případě je nutno se zamyslet, zda není porušena výhrada zákona uvedená v Listině,  a to v ustanovení čl. 4 odst. 1, popřípadě čl. 11 odst. 5.

2.1.2    Tržby vyloučené z evidence tržeb

To, co bylo napsáno o tržbách ve zjednodušeném režimu, lze bez výhrady aplikovat i na tržby vyloučené z evidence tržeb. V tomto případě je zmocňovací ustanovení obsaženo v ustanovení § 12 odst. 4 zákona. Rozdíl je v tom, že poplatník tržby vyloučené z evidence tržeb nemá menší povinnosti než poplatník evidovaných tržeb. Ten nemá povinnosti žádné. Vláda svým nařízením může říci, na které tržby se zákon vůbec nevztahuje. Návrh ani nestanoví, jakým způsobem by vláda měla vyloučené tržby označit, například podle kódu činnosti, místa podnikání, či též označením subjektu, například Jiří Vopršálek, pekař, Dolní Lhota č.p. 666, IČO 12345678. Pokud by se v nějakých budoucích volbách ujala vlády koalice, která s evidencí tržeb nesouhlasí, stačilo by tedy de facto nařízením vlády označit všechny tržby jako vyloučené, a dosud platný zákon by se stal díky tomuto nařízení neúčinným. Ustanovení § 12 zákona též obsahuje velice diskutabilní výčet vyloučených tržeb. Toto ustanovení bude ještě rozebráno v kapitole 2.3.2.

2.1.3     Zmocnění pro správce daně

Zmocňovací ustanovení zákona by měla být provedena způsobem, který Ústava předpokládá, jelikož je nutné, aby získala právní formu. Zejména pokud tato ustanovení někomu ukládají povinnosti. K tomu např. J. Kysela s J. Wintrem uvádějí „Trvat bychom však měli na tom, aby monopolním médiem publikace byla jen Sbírka zákonů, a to již z důvodů právní úpravy její přístupnosti či opravy chyb, která reflektuje postuláty jednotného a přehledného právního řádu“.[53] Z ustanovení § 18 odst. 4 zákona však plyne zmocnění, které nemá formu nařízení vlády ani vyhlášky ministerstva. Toto ustanovení zmocňuje správce daně aby určil formát a strukturu údajů o evidované tržbě, které poplatník správci daně sděluje datovou zprávou. O jaký druh předpisu se tedy jedná? Mohlo by se jednat o tzv. statutární předpis, nebo o vnitřní předpis. Vnitřní předpis předpokládá vztah nadřízenosti a podřízenosti. To by v našem případě mohlo být splněno (správce daně má nadřízený, vrchnostenský vztah k plátci daně). Podle Hendrycha[54] se však může jednat pouze o vztah v rámci orgánů veřejné správy. Nemůže se jednat ani o statutární předpis, který je závazný pro členy zájmové komory. Ten však nemá zákonem stanovenou formu pramene práva, není tedy právním předpisem. Mohlo by se jednat též o nařízení orgánu státní správy (správního úřadu), jak umožňuje ustanovení čl. 79. odst. 3 Ústavy. Správce daně však není v taxativním seznamu  ústředních orgánů státní správy tak, jak jej vymezuje ustanovení § 1 a § 2 kompetenčního zákona.[55] Správce daně má tak učinit způsobem umožňujícím dálkový přístup (webové stránky správce daně),  kde je potom zajištěna jeho řádná publikace. Toto zmocnění by mělo být v pravomoci vyhlášky Ministerstva financí podobně, jak to upravuje ustanovení § 19 odst. 3 zákona v případě tvorby podpisového kódu poplatníka a bezpečnostního kódu poplatníka. Jedná se o čistě  technické požadavky, proč by je tedy měl upravovat jiný druh předpisu? Vyhlášky ministerstev jsou součástí pramenů práva v České republice a jejich úplná znění je možno zpětně dohledat v příslušných sbírkách. To se rozhodně nedá říci o webových stránkách správce daně, na kterých se může ze dne na den objevit nová struktura údajů. Zákon také neřeší případ, který by nastal, pokud by struktura údajů zveřejněná správcem daně byla jiná, než je povinný rozsah zasílaných údajů uvedený v ustanovení § 19 odst. 1 a 2 zákona. Podobné ustanovení již obsahuje daňový řád  v ustanovení § 72 odst. 4. Toto ustanovení je trnem v oku členům Komory daňových poradců České republiky, viz např. článek z Účetního portálu.[56] Kritizované ustanovení daňového řádu například umožňuje správci daně nepřijímat podání, která obsahují tzv. nepropustné chyby. Takovou nepropustnou chybou je podle správce daně i špatné PSČ, záměna čísla popisného a orientačního v sídle poplatníka nebo nevyplnění e-mailové adresy či čísla datové schránky. To vše zcela nad rámec zmocnění. Podobného vývoje se můžeme dočkat i v osudu kritizovaného ustanovení § 18 odst. 4 zákona o evidenci tržeb. Stejné výhrady lze namítnout i vůči ustanovení § 13 odst. 3 zákona. Zde je správci daně umožněno rozhodovat o určení formátu a struktury údajů  žádosti o autentizační údaje, které poplatník správci daně sděluje datovou zprávou. Toto zmocnění není zákonem nijak omezeno, např. povinným rozsahem zasílaných údajů tak, jak obsahuje např. ustanovení § 19 odst. 1 a 2 zákona.  Autor tohoto textu se pokusil o autentizační údaje zažádat prostřednictvím portálu Daňové správy. Inteligentní formulář požadoval jako povinné pouze základní údaje o žadatelově podnikání. Otázkou je, proč musí žadatel vyplňovat územní identifikaci finančního úřadu, ke kterému žádost podává, když písemnou žádost může podat dle ustanovení § 13 odst. 3 písm. b) zákona ke kterémukoliv věcně příslušnému správci daně. Další údaje, telefonní číslo nebo e-mailovou adresu, formulář požadoval též, jejich vyplnění však nebylo povinné. Tato skutečnost však nebyla na první pohled zřejmá, vyplynula až při zobrazení nápovědy k formuláři.

2.1.4    Způsob tvorby podpisového kódu poplatníka

Ustanovení § 19 odst. 3 zákona zmocňuje Ministerstvo financí ke stanovení způsobu tvorby podpisového kódu poplatníka a bezpečnostního kódu poplatníka vyhláškou. Jedná se o odkazy na matematické vyjádření šifrovacích algoritmů. Z návrhu vyhlášky nejsou úplně jasné vztahy mezi podpisovým kódem poplatníka (neměl by to být spíše „podpisový kód účtenky“?), bezpečnostním kódem poplatníka a fiskálním identifikačním kódem. Je možné, že jeden z těchto údajů je zbytečný a vyplývá z ostatních údajů. Nejedná se však o proces, který by poplatníka nadměrně zatěžoval. Návrh této vyhlášky byl jediným prováděcím předpisem, který byl k návrhu zákona přiložen tak, jak to předpokládá JŘPS v ustanovení § 86 odst. 4. Toto zmocnění jako jediné v celém zákoně splňuje všechna ústavní a legislativně-technická hlediska. Z tohoto pohledu je v pořádku.

2.1.5    Ověření účtenky u správce daně

Ustanovení § 27 zákona bylo v Poslanecké sněmovně upraveno pozměňovacím návrhem. V odst. 2 dává správci daně zmocnění ke zveřejnění podmínek a postup pro poskytnutí informací o tom,  zda byly údaje o dané tržbě zaslány správci daně. K tomuto ustanovení platí stejné výhrady jako k ustanovení  § 18 odst. 4 zákona, jak již bylo popsáno v kapitole 2.1.3. Nikde není uvedeno, jakým způsobem se takové podmínky vytvářejí a kde je archivována jejich historie. Nejsou nijak specifikovány údaje, které je možno zveřejnit. Není jasné, zda ověřující dostane pouze informaci, že údaje o tržbě byly  zaslány správci daně, nebo si bude moci ověřit i zaplacenou částku. Otázkou je také, proč by si měl možnost ověřit účtenku každý, i ten kdo s poplatníkem žádnou smlouvu neuzavřel. V tomto směru se naskytuje též otázka ochrany osobních údajů, např. v souvislosti s provozováním prostituce popsaném v kapitole 2.4.11.

2.1.6    Informační povinnost správce daně

Podobné námitky jako v kapitole 2.1.5., resp. 2.1.3. lze uplatnit při interpretaci ustanovení § 26 odst. 2 zákona, podle nějž  správce daně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup rozsah, členění, podmínky a postup pro poskytnutí informací, které o poplatníkovi shromažďuje. Proč by měla tato kompetence být předána správci daně. Jedná se o omezení poplatníkových práv. Rozsah a podmínky pro poskytnutí informací by měly být dány zákonem. Bude si poplatník moci zkontrolovat u správce daně tržbu za předchozí měsíc? Postup pro poskytnutí informací by měl být sdělen ministerskou vyhláškou.

2.1.7    Dočasně vyloučené tržby

Ustanovení § 37 odst. 3 zákona obsahuje zmocnění vlády k úpravě dalších dočasných výjimek ze zákona o evidenci tržeb nařízením. Přiměřeně zde platí to, co bylo napsáno v odstavci ohledně nařízení, které rozšiřuje výčet tržeb, které se budou evidovat ve zjednodušeném režimu podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona, a dále nařízení, ve kterém vláda určí,  na které tržby se zákon vůbec nevztahuje podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona. Navíc zde nejsou zákonem určeny žádné meze, v jakých může vláda takové nařízení vydat.

2.1.8    Obecně ke zmocňovacím ustanovením

Zmocňovací ustanovení každého zákona by mělo splňovat určité podmínky vymezené ústavním pořádkem. Tyto podmínky jsou v našem případě vymezeny zejména v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 78 a 79 odst. 3 Ústavy. Dále pak v čl. 2 odst. 2 a  3 a čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny. V odborné literatuře jsou podrobněji rozebrány v souvislosti s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Názory autorů na mantinely zmocňovacích ustanovení se různí. Problém je zejména v tom, co se dá ještě považovat za provedení zákona a co už je jeho doplněním a rozšířením. Stručné shrnutí těchto názorů je provedeno v Metodické pomůcce pro legislativce,[57] ze které bude vycházet následující text této podkapitoly. Jedná se o tyto úvahy:

a)  Prováděcí právní předpisy nemohou upravovat základní podmínky výkonu státní (veřejné) moci. Prováděcí právní předpisy nemohou upravovat základní podmínky pro vydávání správních rozhodnutí. Jedná se o aplikaci výhrady zákona, upravené zejména v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Dotčeným ustanovením je § 10 odst. 2 zákona: „Ve zjednodušeném režimu se mohou evidovat také tržby, jejichž evidování běžným způsobem by znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti, ze které tyto tržby plynou. Tyto tržby stanoví nařízením vláda.“, v kombinaci s ustanovením § 11 odst. 1 zákona: „Správce daně vydá na základě žádosti poplatníka povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu, pokud by evidování dané tržby běžným způsobem znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti tohoto poplatníka, ze které tato tržba plyne“. Prováděcí předpis má v tomto případě podle zákonného zmocnění upravit zásady pro udělování výjimek ze zákonného příkazu, tedy nikoliv zákon provádět, ale stanovit podmínky výkonu státní moci, konkrétně pro vydávání povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu.

         Kombinace ustanovení § 10 a § 11 odst. 1 nám zavádí jakousi trojkolejnost zákona, kterou potvrzuje i důvodová zpráva. Sám zákon v ustanovení § 10 odst. 1 stanoví případ, kdy je dána evidence ve zjednodušeném režimu („na palubách dopravních prostředků...“). V tomto případě povolení evidovat tržby ve zjednodušeném režimu vyplývá přímo ze zákona a není třeba o něj žádat. Je nutno položit si nejprve otázku, jak je pak možné, že stanovení dalších případů svěřuje zákon vládě?  Zákon sám ovšem stanoví i v ustanovení § 10 odst. 2 další případy, kdy se uplatní zjednodušený režim. Na rozdíl od ustanovení § 10 odst. 1 tak zákon činí pomocí neurčitých právních pojmů. Podle § 10 odst. 2 se zjednodušený režim uplatní, když jde o tržby, jejichž evidování běžným způsobem by „znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti“. Jaké tržby to jsou, stanoví vláda nařízením. Nařízení vlády musí být vydáno v takto, pomocí neurčitých právních pojmů, stanovených mezích zákona.  Zdá se, že proti tomu nelze mít námitek. Meze pro úpravu v nařízení vlády jsou zde stanoveny zákonem. Ani v tomto případě není třeba o povolení žádat, povolení vyplývá z nařízení vlády.

         Nejasnosti pak vzbuzuje ustanovení § 11 odst. 1. Podle něj správce daně vydá povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu, pokud by evidování dané tržby běžným způsobem „znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti“. Limit pro rozhodovací činnost správce daně je tedy stanoven stejným způsobem, za použití stejných neurčitých právních pojmů, jako je zákonem stanoven limit pro nařízení vlády.  Je otázkou, jak se s tím rozhodovací praxe a ostatně i legislativní činnost vlády vyrovná. Podle důvodové zprávy „umožňuje tak poplatníkům, kteří nepodléhají zjednodušenému režimu na základě výslovné konkretizace zákona či nařízení vlády, aby v jejich individuálním případě bylo rozhodnutím stanoveno, že mohou tento režim využít“.[58] Při určení, zda daná tržba podléhá zjednodušenému režimu, se tedy jedná o kombinaci ustanovení zákona, nařízení vlády a rozhodnutí správního orgánu. Jde o zajímavý případ otázky dělby moci.

b)  Prováděcí právní předpisy nemohou regulovat takové právní vztahy, které alespoň v základních rysech neupravuje zákon. Jedná se o aplikaci nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 23/02 (č.476/2004 Sb.)[59]: „Napadená ustanovení zákona (pozn. zákona č. 109/2002 Sb.) jsou v rozporu s tímto článkem Ústavy (pozn. čl. 79 odst. 3), protože ministerstvo je zmocněno úpravou něčeho, pro co samotný zákon nestanoví žádné meze, co sám vůbec neupravuje. Nejednalo by se tedy o provedení zákona, ale o jeho doplnění“. V našem případě se nejedná o rozpor s čl. 79 odst. 3 ale s čl. 78 Ústavy. Princip je však stejný. Dotčeným ustanovením je § 37 odst. 3 zákona: „Vláda může stanovit nařízením, že některé tržby nejsou ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dočasně evidovanými tržbami“. Prováděcí předpis (nařízení) v tomto případě nemá zákon provádět, ale má stanovit výčet tržeb, na které se zákon nebude vztahovat. Zákonné ustanovení nestanoví žádné meze pro úpravu podmínek a postupu stanovení takových tržeb v prováděcím předpise a odporuje tak rovněž čl. 49 odst. 1 písm. b) Legislativních pravidel vlády. I zde jde o otázku dělby moci. Moc zákonodárná zde něco stanoví – které tržby nejsou dočasně evidované a po jaké období. Moc výkonná může pak sama stanovit také, které tržby nejsou dočasně evidované.  Navíc není nijak určeno období, po něž může vláda stanovit, že některé tržby nejsou dočasně evidované.

c)  Prováděcí právní předpisy nemohou obsahovat takovou právní úpravu, která svým obsahem a právními účinky zákon neprovádí, ale doplňuje, zejména výjimky z ustanovení zákona. Stanoví-li zákon určité obecné pravidlo chování, nemůže prováděcí předpis takové pravidlo ani rozšiřovat, ani zužovat. Dotčeným ustanovením je například § 12 odst. 4  zákona: „Evidovanou tržbou nejsou také tržby, jejichž evidování běžným způsobem by znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti, ze které tato tržba plyne, pokud tuto překážku nelze odstranit evidováním tržeb ve zjednodušeném režimu. Tyto tržby stanoví nařízením vláda“. Prováděcí právní předpis (nařízení) nemá podle zmocňovacího ustanovení zákon provádět, ale doplňovat další případy nad rámec zákona, tedy stanovit „další případy a okolnosti“ nad rámec zákonného ustanovení.

Zmocňovací ustanovení tohoto zákona trpí dalšími legislativně- technickými a ústavními vadami. Jedná se zejména o to, že návrhy příslušných prováděcích přepisů nebyly předloženy současně s návrhem zákona Poslanecké sněmovně, přestože se evidentně jedná o předpisy, které nabydou účinnosti současně se zákonem. Další vadou jsou právně nejasná zmocnění správce daně,  která svou formou, ani obsahem nevyplývají z ústavního pořádku a nejsou právními předpisy. Některé výše zmíněné nedostatky nebyly zapracovány do druhé ústavní stížnosti popsané v kapitole 1.6., proto v dohledné době neprojdou testem ústavnosti.

2.2      Správní delikty a sankce

Sankcím se věnují části čtvrtá a pátá zákona o evidenci tržeb. Autoři zákona již zřejmě byli při jeho tvorbě seznámeni s nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 52/13.[60] Vyvarovali se tvorby neústavní sankce, která by stanovila nadměrnou minimální výši pokuty. Maximální výše sankce 500 000,- Kč, resp. 50 000,- Kč za marginální prohřešky se zdá relativně vysoká. Porušením povinnosti, ztížením nebo zmařením evidence tržeb totiž k žádné škodě nedochází. K té dojde až při následném daňovém úniku a je sankciována podle daňového řádu.

2.2.1    Přestupky a správní delikty fyzických a právnických osob

V ustanovení § 28 odst. 1 a § 29 odst. 1 zákona je definice přestupků či správních deliktů, kterých se může dopustit fyzická nebo právnická osoba. Může se jednat i o osobu odlišnou od podnikatelského subjektu, který má povinnost evidenci tržeb vést. Může to být například poplatníkův zaměstnanec, dodavatel softwaru nebo zákazník. Není zde uveden žádný výčet konkrétních činností. K naplnění skutkové podstaty jednání postačí, když při něm dojde k závažnému ztížení nebo zmaření evidence tržeb. U nepodnikající fyzické osoby je třeba prokázat úmysl (důvodová zpráva hovoří pouze o zavinění), u ostatních osob není potřeba prokazovat dle důvodové zprávy ani zavinění[61] (objektivní odpovědnost), je zde však možnost liberace. Výčet konkrétních deliktních činností se bude zřejmě vyvíjet při zavádění zákona do praxe.

2.2.2    Porušení povinností osobou, která eviduje tržby

V ustanovení části čtvrté, § 29 odst. 2 zákona je taxativní výčet porušení povinností, kterých se může dopustit osoba, která eviduje tržby. Nemusí být prokázán úmysl povinnost porušit ani zavinění. Podle důvodové zprávy nemusí ke spáchání deliktu být ani ztížena, nebo zcela zmařena evidence tržeb. Stačí pouze naplnění skutkové podstaty. V tomto výčtu se zastavme u deliktu podle ustanovení § 29 odst. 2 písm. c). Tohoto deliktu se dopustí ten, kdo poruší povinnost umístit informační oznámení s textem ve znění: „Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.“, eviduje-li poplatník v daném pokladním místě tržby v běžném režimu, Nebo „Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Příjemce tržby eviduje tržby ve zjednodušeném režimu, tzn. je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně nejpozději do 5 dnů“, eviduje-li poplatník v daném pokladním místě tržby ve zjednodušeném režimu. Tato povinnost působí poněkud kostrbatě. Povinnost vystavit zákazníkovi účtenku na žádost vyplývá např. z ustanovení § 16 zákona o ochraně spotřebitele,[62] § 31 odst. 14 živnostenského zákona[63] nebo § 28 zákona o DPH.[64] Tato povinnost je každému dostatečně známa a není třeba ji zdůrazňovat. Zákon o evidenci tržeb tuto povinnost rozšiřuje o nutnost vydat účtenku při provedení každé tržby (i při koupi např. novin) a podnikatel se jí zhostí tím, že účtenku vydá. Informační oznámení obsahuje dále informaci, zda poplatník v daném pokladním místě eviduje tržby ve zjednodušeném či běžném režimu. Tuto informaci se zákazník může dozvědět i jinak, například na webových stránkách podnikatele nebo přímo na účtence. Není už těch informačních cedulí moc? Namátkou si připomeňme třeba „Mladistvým a podnapilým alkohol nepodáváme“, „Požární řád“, „Evakuační plán“, „Zákaz prodeje tabákových výrobků osobám mladším 18 let“, „Točíme Smíchovský ležák“ a „Na sekeru nenaléváme“, jak vtipně podotýká Havel.[65] Sankce za porušení informační povinnosti až 50 000,- Kč je zcela nepřiměřená, až protiústavní, viz např. citovaný nález Pl. ÚS 52/13. Tento nedostatek zákona nebyl zapracován do druhé ústavní stížnosti popsané v kapitole 1.6., proto v dohledné době neprojde testem ústavnosti.

Podle  ustanovení § 29 odst. 3 zákona lze za správní delikt podle ustanovení § 29 odst. 2 uložit pokutu do 500 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 nebo 2 písm. a) nebo b), nebo do 50 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 2 písm. c) nebo d). V ustanovení § 30 odst. 3 je zmíněna možnost  liberace právnických a podnikajících fyzických osob.

2.2.3    Opatření k vynucení nápravy

Část pátá, nazvaná Opatření k vynucení nápravy obsahuje v materiálním smyslu další sankce, které je možno podnikateli udělit.  Stejným způsobem se na tuto část dívá i Závěrečná zpráva hodnocení dopadů regulace (RIA),[66] která opatření k vynucení nápravy podřazuje pod sankce. Na rozdíl od části čtvrté je nutno k naplnění skutkové podstaty potřeba  zvlášť závažného porušení povinnosti (důvodová zpráva66 hovoří pouze o závažném porušení). Jedná se o povinnost zasílat údaje o evidované tržbě nebo vydávat účtenky. Porušení povinnosti se nemusí dle ustanovení § 31 odst. 1 zákona dopustit poplatník. Opatření k vynucení nápravy má dvě úrovně,  uzavření provozovny nebo pozastavení výkonu činnosti, při které dochází k evidenci tržeb. Pozastavení činnosti se podle důvodové zprávy použije v případě, že poplatník nemá provozovnu. Neměla by tedy hrozit situace, že při zvlášť závažném porušení povinnosti v jedné provozovně bude postižena celá firma. Co však uzavření provozovny znamená? Poplatník v ní bude mít zakázáno podnikat. Tím pádem nebude zasílat údaje o evidované tržbě ani vydávat účtenky. Jak tedy prokáže, že pominul důvod, pro který bylo toto opatření nařízeno, aby bylo opatření zrušeno dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona? Provozovna je přece uzavřena. Je to nekonečný kruh a nelze z něj vystoupit. Totéž se týká pozastavení činnosti. Proto má toto opatření povahu sankce. Hovoříme samozřejmě o podnikateli, který má přiděleny autentizační údaje podle ustanovení § 14 a certifikát podle ustanovení § 15 zákona a splněnu oznamovací povinnost podle ustanovení § 17 zákona. Poplatník, který výše uvedené podmínky nesplnil, prokáže, že pominul důvod, pro který bylo toto opatření nařízeno, právě splněním těchto podmínek.

2.3      Rovnost subjektů

Rovnost subjektů je v principu porušena všemi opatřeními vrchnostenské povahy, která nepadají na každého. Formálně je rovnost subjektů porušena již v ustanovení § 3 odst. 1 zákona, které říká, že subjektem evidence tržeb je poplatník daní z příjmů. Proto se zabývejme pouze ustanoveními, která by rovnost subjektů mohla porušovat z hlediska ústavního pořádku nebo principů spravedlnosti. Zůstaňme však ještě chvíli u zmiňovaného ustanovení § 3 odst. 1 zákona. Proč jsou subjektem evidence tržeb všichni poplatníci daně z příjmů, když evidovanou tržbou jsou pouze tržby z podnikání?

2.3.1    Zjednodušený režim

Prvním výskytem možného zásahu do principu rovnosti subjektů je znění ustanovení § 10 odst. 1 zákona. Podle něj se ve zjednodušeném režimu mohou evidovat tržby z prodeje zboží a služeb na palubě dopravních prostředků při pravidelné hromadné přepravě osob. V ustanovení § 10 odst. 2 zákona dává zákon možnost vládě tento výčet rozšířit nařízením za předpokladu, že se jedná o tržby, jejichž evidování běžným způsobem by znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti, ze které tyto tržby plynou. Bližší informace o výhodách evidence ve zjednodušeném režimu jsou v kapitole Tržby ve zjednodušeném režimu 2.1.1.

2.3.2    Tržby vyloučené z evidence tržeb

Dalším ustanovením, které rovnost subjektů porušuje, je ustanovení § 12 zákona, které obsahuje výčet tržeb, které nejsou evidovanou tržbou, přestože splňují náležitosti podle ustanovení § 4, 5 a 6 zákona. Zajímavé je třeba zařazení příspěvkových organizací podle  ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona, držitelů poštovních licencí podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. e) zákona nebo z drobné vedlejší podnikatelské činnosti veřejně prospěšných poplatníků podle ustanovení § 12 odst. 3 písm. h) zákona. Tato tři ustanovení by se dala pokládat za nejkřiklavější případy nerovnosti subjektů. Ukažme si situaci na příkladech. Soukromý majitel vlastní hrad Žebrák, blízký hrad Točník vlastní příspěvková organizace nebo stát. Když pokladní Žebráku nebude vydávat zákazníkům sama od sebe účtenky, majitel Žebráku dostane pokutu a hrad mu za pár týdnů zavřou. Když nebude vydávat účtenky pokladní Točníku, nic se neděje. Všichni víme, že Česká pošta si přivydělává prodejem cigaret, novin, losů a upomínkových předmětů. Jako držitel poštovní licence si s povinným vydáváním účtenek nemusí dělat starosti. Majitel trafiky na protějším rohu je na tom daleko hůře. Vlastník venkovské hospody musí beze zbytku splnit všechny povinnosti dané zákonem o evidenci tržeb. Na opačné straně návsi si otevřou svůj výčep místní dobrovolní hasiči. Jako veřejně prospěšní poplatníci si mohou tuto drobnou vedlejší podnikatelskou činnost dovolit, aniž by jim zákon o evidenci tržeb nějaké povinnosti ukládal. V ustanovení § 12 odst. 4 zákona samozřejmě nechybí „obligatorní“ zmínka o tom, že další tržby, které nejsou evidovanou tržbou, stanoví nařízením vláda za podmínky, že evidování běžným způsobem by znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti, ze které tato tržba plyne, pokud tuto překážku nelze odstranit evidováním tržeb ve zjednodušeném režimu. Bližší informace o zmocňovacích ustanoveních jsou v kapitole 2.1.

2.3.3    Dočasně vyloučené tržby

Posledním ustanovením, které zakládá nerovnost subjektů, je ustanovení § 37 o dočasně vyloučených tržbách. Toto ustanovení nezakládá nerovnost v rámci jednotlivých oborů, ale mezi jednotlivými obory. Navrhovatel se tak pokusil zmírnit nástup účinnosti zákona pro činnosti s určitými kódy NACE. Jako první budou muset plnit povinnosti vyplývající ze zákona poplatníci podnikající v stravovacích a ubytovacích službách. Ti žádný odklad nedostali a budou muset evidovat tržby spolu se zahájením účinnosti zákona od 1. 12. 2016. Podnikatelé ve výrobě budou muset tržby evidovat podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. c) až od 1. 6. 2018. To už možná zákon nebude platit. Vláda si ponechala možnost určit nařízením dle ustanovení § 37 odst. 3, které další tržby nejsou ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dočasně evidovanými tržbami. Toto zmocnění je silnější než zmocnění dle ustanovení § 12 odst. 4 nebo ustanovení § 10 odst. 2. V tomto případě totiž zákon nestanovuje žádnou dispozici, za které může vláda takové nařízení vydat. To znamená, že vláda není zákonem nijak omezena, jaké jsou tedy meze? (srov. čl. 78 Ústavy: „K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení“).

2.4      Ostatní

2.4.1    Skutečné náklady na straně poplatníků

Důvodová zpráva[67] se snažila  zákonodárcům i občanům sdělit, že nové povinnosti, které zákon podnikatelům ukládá, již víceméně byly součástí právního řádu, a že se jedná pouze o změnu způsobu předávání údajů ze systému ex post na systém online, a dále že „nemá vliv na plynulost podnikatelské činnosti a zároveň na druhé straně poskytuje správci daně takové informace, které by jinak při vynaložení většího časového prostoru musel získávat jinde. [...] Vedlejšími efekty mohou být dále například snížení administrativního zatížení podnikatelů prostřednictvím lepšího cílení a efektivity daňových kontrol na rizikové subjekty a do budoucna i další zjednodušení např. revize některých statistických zjišťování apod“.67 Podívejme se na pravdivost takového tvrzení pomocí jednoduchého výpočtu. Důvodová zpráva67 počítá s maximálním počtem inkas 18 milionů za hodinu. Střízlivým odhadem se dostaneme na průměrné zatížení systému pět milionů inkas za hodinu. To dělá 120 milionů inkas za den. Což je 44 miliard inkas za rok. Předpokládejme, že jedno inkaso trvá sedm sekund. Z toho je pět sekund na zadání inkasa do systému a tisk účtenky a dvě sekundy na komunikaci lokálního systému (pokladny) s centrálním úložištěm (doba odezvy dle zákona). To je 307 miliard sekund ročně. Tolik času zabere pouhé vydávání účtenek poplatníkům daně. Je to 85 milionů hodin = 3,5 milionu dnů = 9722 let, to znamená, že na časovou ztrátu způsobenou evidencí tržeb připadá přes sto průměrných lidských životů ročně. Při minimální mzdě pokladní 70 Kč na hodinu stát nově ukrojí podnikatelům 85 000 000 x 70 = 6 miliard Kč ročně na mzdách zaměstnanců, kteří budou mít evidenci tržeb na starosti.  Výsledkem této činnosti bude zefektivnění a ulehčení práce pro několik desítek daňových kontrolorů. Je tedy vidět s pomocí velmi snadného testu, že důvodová zpráva nehovoří o důsledcích zákona pravdivě. J. Wintr popisuje praxi Ústavního soudu při tzv. testu proporcionality založeném na postupném zkoumání splnění tří podmínek pro ústavněprávní akceptaci tohoto předpisu: 1) vhodnosti (účelu), 2) potřebnosti (nezbytnosti) a 3) přiměřenosti (v užším smyslu).[68] Zde by omezené základní právo bylo vlastnické právo podnikatelů k oněm šesti miliardám Kč. To ovšem nejsou jediné náklady, které s sebou nový systém evidence tržeb přinese. Jsou to jedny z nákladů, které byly v důvodové zprávě[69] úmyslně nezmíněny. Jak by asi dopadl test proporcionality vzhledem k očekávaným přínosům zákona, zejména jeho třetí část – test přiměřenosti? Tento nedostatek zákona nebyl zapracován do druhé ústavní stížnosti popsané v kapitole 1.6., proto v dohledné době neprojde testem ústavnosti.

2.4.2    Struktura dat – zmocnění pro správce daně

Srovnejme text důvodové zprávy: „Výše vstupních nákladů souvisejících se zavedením elektronické evidence tržeb vč. nákladů na vybudování systému a nákladů spojených s jeho bezproblémovým náběhem (hardware, software, infrastruktura, modul pro účtenkovou loterii atp.) je odhadována cca 370 mil. Kč. Ministerstvo financí předpokládá, že v zadávacích řízeních „vysoutěží“ nižší cenu.“[70] s textem samotného zákona, zejména s ustanoveními § 13 odst. 3 písm. a) a § 18 odst. 4,   „ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně“. Z důvodové zprávy jasně vyplývá, že software pro celý systém evidence tržeb bude objednávat Ministerstvo financí. Nebylo by tudíž logické, aby strukturu předávaných dat zveřejňovalo vyhláškou též Ministerstvo financí? Není žádný důvod k tomu, aby to prováděl správce daně způsobem ústavně nepodloženým. Problém ukládání povinností formou sdělení správce daně je blíže rozebrán v kapitole 2.1.3.

2.4.3    Rozpor návrhu zákona a stanoviska LRV

Podle RIA „Ze statistik Chorvatského statistického úřadu vyplývá, že po zavedení evidence tržeb skutečně došlo v oblasti stravovacích a ubytovacích služeb (HoReCa) k poklesu počtu podnikajících fyzických osob (osob samostatně výdělečně činných), nicméně tento jev je kompenzován nárůstem počtu podnikajících právnických osob“.70 Podle LRV však „Při vyhodnocení úspěšnosti chorvatského modelu je sice uvedeno, že došlo k úbytku podnikajících subjektů, ale konkrétní čísla nejsou uvedena. Z čísel Eurostatu[71] vyplývá, že v roce 2012 obstarávalo chorvatský maloobchod 17 800 firem a po předloňském zavedení ‚fiskalizace‘ je to jen 12 200 firem. Komentáři tohoto faktu se zpráva RIA vyhnula“71 LRV dále uvádí: „S ohledem na výše uvedené i po následném projednání návrhu zákona Legislativní rada vlády má nadále významné pochybnosti, zda zavedení povinnosti evidence tržeb a s ní souvisejících povinností je v souladu s principy zakotvenými v právních aktech Evropské unie uvedených výše v části II tohoto stanoviska, totiž s politikou podporování malých a středních podnikatelů, a zda opatření doprovázející její zavedení, která by měla minimalizovat související administrativní zátěž podnikatelů, jsou dostatečná“.71 Pokusme se výše uvedené citace shrnout. Zákon o evidenci tržeb je v rozporu se sdělením Evropské komise č. KOM(2008) 394, „Small Business Act“ pro Evropu.[72] Není tedy přímo v rozporu s prameny evropského práva, je však v rozporu s evropskou politikou podpory malého a středního podnikání. Totéž se dá říci o situaci v Chorvatsku, kde v souvislosti s evidencí tržeb skončilo podnikání velké množství živnostníků, na rozdíl od velkých firem, tak jak vyplývá z výše citované zprávy RIA. Ve zprávě není též uvedeno, jaké náklady má chorvatská strana v souvislosti s registrací končících živnostníků na pracovním úřadu.

2.4.4     Oživení trhu a růst obratu

V Závěrečné zprávě hodnocení dopadů regulace (RIA) je uvedeno ohledně dodavatelů hardwaru a softwaru: „Ve vztahu k těmto subjektům bude nejvýraznějším dopadem vytvoření nové podnikatelské příležitosti, což může nepřímo vést k vyššímu zisku. Nové produkty a služby ve větším rozsahu, které bude potenciálněvyžadovat až 600 tisíc podnikatelských subjektů, povedou k oživení trhu a k růstu obratu“.[73] Tato argumentace nutně budí údiv. Tato vláda je první postkomunistická vláda, která tvrdí, že zvýšením papírování a úřadování se oživí trh. Pokud bychom v tomto případu použili myšlenkový postup reductio ad absurdum, tak bychom dospěli k závěru, že pokud by jedna polovina obyvatel státu nedělala nic jiného, než pouze vyplňovala na PC úřední formuláře, a druhá polovina obyvatel jim k tomu dodávala potřebný software, došlo by k maximálnímu růstu obratu a oživení trhu. Podrobněji se k tomuto tématu vyjadřuje řada ekonomů, můžeme zmínit například Bastiatovu esej Rozbité okno.[74]

2.4.5    Povinné online připojení a náklady na software

Všechna inkasní místa v systému evidence tržeb budou povinně připojena online k datovému úložišti správce daně, a to přes veřejnou informační síť pomocí protokolu TCP/IP (tzv. internet). To může vést k zásahu do základních práv a svobod hned v několika případech.

Každé koncové zařízení, které je schopno komunikovat se serverem správce daně a zároveň s uživatelem (pokladním), musí splňovat určité technické předpoklady. Aby do něj bylo možno nahrát potřebný software, musí být vybaveno operačním systémem, lhostejno jakým (Windows, Linux, Android, MobileOS, …). Všechny tyto operační systémy mají jedno společné – obsahují nezadokumentované bezpečnostní chyby. Dále musí být na tomto zařízení databázový systém, který bude jednotlivá inkasa zaznamenávat a odesílat do centrálního datového úložiště. Bezpečnostní chyby operačního systému jsou pro podnikatele velikým rizikem, proto třeba účetní účtují raději na počítačích, které k internetu připojeny nejsou. Výrobci operačních systémů pravidelně bezpečnostní chyby odstraňují. Problém je v tom, že odstraňují pouze chyby o kterých se dozví. Proto ani uživatel s nejnovějším operačním systémem, antivirovým programem, firewallem a certifikátem od správce daně nemá svá data v bezpečí. Z principu mu hrozí buď ztráta (zničení) dat, nebo únik (zneužití) dat. Ani v jednom případě není o co stát. Uživatel je online připojený povinně, jak bylo uvedeno výše, nemá jinou volbu. Na kom bude vymáhat náhradu případné škody? Na škůdci ne, ten nebude nalezen. Na výrobci operačního systému také ne, v licenčním ujednání je uvedeno, že takovou škodu vymáhat nelze. Tak tedy na státu? Ten nemá na vlastnosti operačního systému žádný vliv. Důvodová zpráva[75] se zabývá pouze zabezpečením dat na straně centrálního úložiště a v průběhu komunikace s inkasním místem (certifikát). Zabezpečení na straně poplatníka však zcela ignoruje. Dalo by se tedy hovořit o zásahu do vlastnického práva podle ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, dále do práva podnikat dle ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na ochranu údajů o své osobě dle ustanovení čl. 10 odst. 3 Listiny. Jediným bezpečným připojením k veřejné síti je totiž žádné připojení.

Dalším tématem, ve kterém není důvodová zpráva zcela upřímná, je výše ceny internetového připojení. Zde se uvádí, že připojení lze získat od 100,- Kč měsíčně a že „S náběhem elektronické evidence tržeb lze očekávat, že jednotliví poskytovatelé připojení budou nabízet cenově dostupná řešení“.  Povinnost mít svá inkasní místa online, je rázu vrchnostenského nařízení. Operátoři to moc dobře vědí. Proč by měli nabízet levnější připojení, když vědí, že podnikatel si ho pořídí, ať chce nebo nechce? Podle informací z října 2016 nabízejí operátoři jednoúčelové připojení (funkční pouze pro komunikaci se správcem daně) za paušální částku 500,- Kč za jednu provozovnu. To je značný rozdíl od částky zmíněné v důvodové zprávě. Podnikatel je tedy nucen uzavřít smlouvu, kterou by za normálních okolností neuzavřel. Také zde by se dalo uvažovat o zásahu do vlastnického práva podle ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, resp. práva podnikat dle ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny.

V důvodové zprávě je na str. 36 též uvedeno, že jednoduchý software pro ET bude možno získat zcela zdarma. Ministerstvo financí dokonce vývoj tohoto softwaru zahájilo. Koncem října 2016 se autor pokusil takový software získat. V této době na webových stránkách ministerstva žádný odkaz na stažení příslušného softwaru není, taktéž zde není žádná zmínka o tom, že by byl ve stádiu vývoje. Webový vyhledávač najde mnoho odkazů na nabídku placených komplexních řešení, ale žádný odkaz na stažení volného softwaru. I v případě, že by takový software byl k dispozici, poplatník nemá žádnou záruku kompatibility s rozhraním zveřejněným správcem daně. Vzhledem k neexistenci certifikace softwaru státním orgánem se poplatník vystavuje nebezpečí sankce zmíněné v kapitole 2.2.2. Toto nebezpečí hrozí při zakoupení softwaru i v případě jeho legálního volného stažení.

2.4.6    Autentizační údaje a certifikát pro evidenci tržeb

Podle ustanovení § 13 zákona je poplatník povinen před přijetím první evidované tržby podat žádost o autentizační údaje. Zároveň tak může učinit pouze ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně. Otázkou je, proč žádost musí být podána. Správce daně by mohl všem registrovaným poplatníkům zaslat údaje automaticky. Podle ustanovení § 3 zákona je subjektem evidence tržeb poplatník  daně z příjmů fyzických osob a daně z příjmů právnických osob. Větším problémem je struktura dat na žádosti, kterou zveřejní správce daně. Kde je zaručeno, že správce daně nebude požadovat po poplatníkovi např. telefonní číslo nebo e-mailovou adresu? Jaké údaje správce daně potřebuje nad rámec registrační povinnosti poplatníka daní z příjmů dle ustanovení § 39 nebo § 39a zákona o daních z příjmu?[76] Zákon poplatníkovi ukládá nelogické povinnosti, žádá po něm, aby sdělil správci daně údaje, které již má k dispozici. Proč má poplatník žádat o něco, co musí mít ze zákona? Struktura požadovaných dat by měla být stanovena zákonem, tak jak je to uvedeno např. v ustanovení § 19 resp. § 20 zákona, a jejich formát vyhláškou Ministerstva financí. Jinak by se mohlo jednat o porušení výhrady zákona podle čl. 2 odst. 4 Ústavy.

2.4.7    Prověřování plnění povinností při evidenci tržeb

Dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona lze za účelem zjištění plnění povinností uložených tímto zákonem provádět příslušnými orgány kontrolní nákup. Podle ustanovení § 24 odst. 2 se na jednání uvedené v odst. 1 hledí jako na uzavření smlouvy. Podle ustanovení § 24 odst. 3 lze od smlouvy, která byla uzavřena jednáním při kontrolním nákupu, odstoupit, neodporuje-li to povaze předmětu kontrolního nákupu nebo není-li způsobena poplatníkovi majetková újma. Nikde však není uvedena lhůta, během níž lze od smlouvy odstoupit. Odstoupení od smlouvy se řídí občanským zákoníkem podle ustanovení § 2001[77]  a následujících. Zde je uvedeno, že od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. Odstoupit od smlouvy lze bez zbytečného odkladu, poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem. Zde však k porušení smlouvy nedošlo, proto formulaci „bez zbytečného odkladu“ použít nemůžeme, žádná strana smlouvu neporušila. Občanský zákoník ponechává lhůtu k odstoupení na smluvní volnosti stran. Žádná obecná lhůta k odstoupení neexistuje. Nejedná se o smlouvu uzavřenou distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory, nelze tedy použít ani zákonnou čtrnáctidenní lhůtu. Problémy lhůty k odstoupení od smlouvy patrně vyřeší až judikatura. Patrně se bude odvozovat od formulace „neodporuje-li to povaze předmětu kontrolního nákupu nebo není-li způsobena poplatníkovi majetková újma“ dle ustanovení § 24 odst. 3 zákona.

2.4.8    Údaje o provozovnách

Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona je „poplatník je povinen prostřednictvím společného technického zařízení správce daně před získáním certifikátu pro evidenci tržeb oznámit údaje o provozovnách, prostřednictvím kterých provádí činnosti, z nichž plynou evidované tržby, nebo v nichž přijímá evidované tržby“. Podle ustanovení odst. 2 „dojde-li ke změně údajů o provozovnách, je poplatník povinen tuto změnu oznámit správci daně do 15 dnů ode dne, kdy změna nastala, nejpozději však před uskutečněním první evidované tržby v provozovně, které se změna týká“. I když to není v zákoně výslovně uvedeno, komunikace bude opět probíhat ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně, protože jiným způsobem fungovat nemůže. Co jsou údaje o provozovnách (struktura), zákon neřeší. Je údajem o provozovně například jméno odpovědného zaměstnance? Opět zde chybí zákonem daná struktura údajů o provozovně, stejně jako zmocnění pro Ministerstvo financí vyhláškou určit formát. Pokud poplatník údaje o provozovnách neoznámí, vůbec certifikát nedostane. Poplatník se neoznámením údajů nebo změny údajů vystavuje nebezpečí sankce zejména podle ustanovení § 28, § 29 a § 31 zákona. Struktura však není nikde uvedena, jak má poplatník vědět, které údaje o provozovnách jsou povinné? Opět by se mohlo jednat o porušení výhrady zákona podle čl. 2 odst. 4 Ústavy, popř. práva podnikat dle ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny.

2.4.9    Karetní transakce

Podle ustanovení § 5 písm. b) zákona splňuje formální náležitosti pro evidovanou tržbu platba poplatníkovi, která je uskutečněna bezhotovostním převodem peněžních prostředků, k němuž dává příkaz plátce prostřednictvím příjemce, kterým je poplatník, který má tržbu evidovat. Otázkou je, proč evidenci tržeb podléhá i tento typ transakcí. Na to se snaží odpovědět RIA[78]: „Absence evidence plateb kartou by prakticky znemožnila kvalitní analytickou práci s daty na úrovni srovnávání jednotlivých povinných subjektů a díky tomu cílené zaměření daňových kontrol“.78 Jinými slovy Finanční správa ČR se snaží ulehčit práci svým úředníkům na úkor a účet poplatníků. Proč tedy nejsou evidovány i platby z účtu na účet? V RIA je uvedeno: „Převody finančních prostředků z účtu na účet jsou evidovány bankami a banky mají povinnost vydat na žádost Finanční správy výpis z účtu – lpěním na povinnosti evidovat tržby i v případě přímé platby z účtu na účet dochází k nedůvodnému zvyšování administrativní zátěže povinných subjektů“.78 To nezní moc logicky, v případě platby bankovní kartou také dochází k převodu finančních prostředků z účtu na účet. V případě těchto dvou typů platebních transakcí (převodem a kartou) tedy není žádný rozdíl. V případě karetní transakce navíc pokladní musí dávat nejdříve pokyn k elektronické komunikaci s bankou a pak ještě druhý pokyn ke komunikaci se systémem evidence tržeb. Je zde tedy dvakrát větší doba odezvy a také dvakrát vyšší pravděpodobnost výpadku jednoho ze systémů. Přitom se jedná o informace, které si může správce daně zjistit, aniž by poplatníka zatěžoval. Opět se dostáváme k otázce přiměřenosti zákona. Jedná se zejména o ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny v souvislosti se zásahem dovlastnického práva podle ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, resp. do práva podnikat dle ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny.

2.4.10Metodický pokyn k aplikaci zákona o evidenci tržeb

Na portálu etržby.cz, který provozuje Finanční správa, se objevil dne 31. 8. 2016 pod č.j.: 119930/16/7100-10114-109736 materiál s názvem Metodický pokyn k aplikaci zákona o evidenci tržeb.[79] Tento dokument vysvětluje některé postupy při zavádění systému do praxe. V zásadě se jedná o přepracovanou důvodovou zprávu obsahující výklad Finanční správy k některým ustanovením zákona. Velmi zajímavá je kapitola 7.5 tohoto dokumentu s názvem Dočasně vyloučené tržby. Finanční správa v ní zajímavým způsobem rozdělila předmět podnikání „Stravovací služby“ – kód NACE 56. V číselníku NACE ani v zákoně samotném o takovém dělení není ani zmínka. Jedná se o to, že ze stravování byly vyčleněny tzv. „tržby za stravování, které není stravovací službou“. Definice takových služeb je velmi krkolomná a nemá smysl ji zde rozebírat. Jedná se zejména o prodej jídla „do ruky“. Takové služby budou spadat mezi tzv. dočasně vyloučené tržby (viz. ustanovení § 37 zákona) až do 1. 3. 2018. S obrovskou mírou tolerance by se prodej jídla do ruky dal označit za maloobchod, nikoliv stravovací služby. V tom případě by se na něj zákon vztahoval od 1. 3. 2017. Metodický pokyn Finanční správy z něj ovšem vytvořil samostatnou kategorii bez ohledu na existující rozdělení činností podle kódu NACE (rozdělení činností, ke kterému se ČR zavázala členstvím v EU). A dokonce bez ohledu na znění zákona. V kapitolách 2.1.7. a 2.3.2. byla podrobena značné kritice skutečnost, že vláda může určit nařízením tržby, na které se zákon nebude vztahovat. Neuběhlo ani pár dnů. Vláda k dnešnímu datu (14. 9. 2016) žádné nařízení týkající se evidence tržeb nevydala. Finanční správa to však metodickým pokynem udělala za ni. Takový postup orgánů veřejné moci již není na hranici ústavnosti, ale daleko za ní. Víme, že takový pokyn není právně závazný, ale orgány Finanční správy se  jím zajisté řídit budou, a to i proti textu zákona.

2.4.11Prostituce a evidence tržeb

Legální definice podnikání je obsažena v občanském zákoníku. Podle ustanovení § 420 odst. 1: „Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele“.[80] Pod tuto definici se dá podřadit i provozování prostituce. Podle  ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona se budou povinnosti související s evidencí tržeb vztahovat na osoby provozující prostituci od 1. 3. 2018 v tzv. třetí fázi. Prostitutky a prostituti, provozující svou činnost na ulici nebo formou eskortní služby, mohou zažádat podle ustanovení § 11 zákona o povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu. Ostatní budou vydávat účtenky za své služby v běžném režimu. V místě provozování prostituce budou muset mít umístěno informační oznámení dle ustanovení § 25 zákona. Pracovníci Finanční správy a Celní správy budou provádět prověřování plnění povinností při evidenci tržeb. Tito pracovníci nebudou moci po kontrolním nákupu dle ustanovení § 24 odstoupit od smlouvy, jelikož plnění již bude spotřebováno. V případě, že budou splněny podmínky dle ustanovení § 31 zákona, budou moci veřejný dům uzavřít, nebo osobě provozující prostituci tuto činnost zakázat. V tomto specifickém případě by opravdu mohlo dojít aplikací evidence tržeb k narušení lidské důstojnosti dle čl. 10 odst. 1  Listiny, nebo k neoprávněnému shromažďování údajů o poplatníkově osobě dle čl. 10 odst. 3  Listiny. Pokud by kontrola osob provozujících prostituci nebyla vykonávána, došlo by k zásahu do principu rovnosti subjektů. Vláda může uplatnit své právo a nařízením podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona vyloučit tyto tržby z evidence tržeb. Otázkou je, zda by při tom nepřekročila zákonné zmocnění (tržby, jejichž evidování běžným způsobem by znemožnilo nebo zásadně ztížilo plynulý a hospodárný výkon činnosti). Pak by přicházelo do úvahy zařazení mezi dočasně vyloučené tržby dle ustanovení § 37 odst. 3 „na neurčito“. Zde nejsou zmocnění kladeny žádné zákonné meze.

Závěr

Evidence tržeb je nástrojem, který má státu pomoci zmenšit schodek státního rozpočtu. Z formálního hlediska se nejedná o daňový zákon, jelikož žádné nové daně neukládá, ani nemění stávající daňové zatížení. Materiálně se však o daňový zákon jedná, jeho procesní normou je daňový řád a ukládá povinnosti výhradně poplatníkům daně, přestože porušení tohoto zákona se může dopustit každá fyzická i právnická osoba. Jakožto daňový zákon by měl zákon o evidenci tržeb snést přísnější ústavní předpoklady, zejména ve vztahu k ustanovení čl. 11 Listiny, jelikož každé vyměření daně je v principu i zásahem do vlastnického práva.

Zákon úplně nový není. Kromě mnoha států, které cestu k demokracii a právnímu státu nastoupily až koncem minulého století, podobný zákon již zavedlo i několik zemí s dlouhou demokratickou tradicí. Ve všech těchto zemích již prošel testem ústavnosti, je platný a účinný. S ohledem na jistou obdobnost ústav evropských demokratických zemí (vycházejí z Všeobecné deklarace lidských práv  a evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), není moc velká pravděpodobnost, že u nás tomu bude jinak.

Zajímavé bude, jak se Ústavní soud vyrovná s problematickým procesem přijetí zákona zejména v Poslanecké sněmovně, ale rychle odmítnutá první ústavní stížnost ledacos naznačuje. V této  práci bylo naznačeno několik možných rozporů obsahu zákona s ústavním pořádkem, principy demokratického právního státu a principy spravedlnosti. Druhá ústavní stížnost všechny tyto rozpory nekritizuje, obsahuje pouze několik bodů, které jsou pro stěžovatele zásadní. O osudu této stížnosti rozhodne plénum převážně levicově zaměřených osobností, jmenovaných prezidentem, který rozhodně mezi kritiky evidence tržeb nepatří.

 Teprve čas ukáže, zda v budoucnu bude podána v souvislosti s evidencí tržeb další ústavní stížnost fyzickou osobou pro zásah do jejího základního lidského práva. V přehledné tabulce (Tabulka 3 na str. 51) je seznam problematických pasáží zákona včetně procesních problémů vzniklých během legislativního procesu.

 

 

Tabulka 3: Hlavní problémy zákona o evidenci tržeb

Popis problému

možný nesoulad

Procesní nebo interpretační?

Poznámka

podrobnosti na str.

chybějící věcný záměr zákona

se zvyklostmi

procesní

porušuje Legislativní pravidla vlády, ta však nejsou právně závazná

8

změna sněm. zpravodaje

se zákonem

procesní

porušuje zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny

9

ukončení rozpravy hlasováním

se zákonem i zvyklostmi

procesní

porušuje zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny i ustálenou praxi komory

10

neumožnění rozpravy některým řečníkům

se zákonem i zvyklostmi

procesní

porušuje zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny i ustálenou praxi komory

11, 11

zákon podepsán místopředsedkyní Jermanovou

s Ústavním pořádkem

procesní

podpis ústavních činitelů pod zákon  nemá vliv na jeho platnost ani účinnost

22

zmocnění – tržby ve zjednodušeném režimu

s Ústavním pořádkem

interpretační

povinnosti by měly být ukládány zákonem, nařízení vlády by mělo pouze zákon upřesnit

25

zmocnění – tržby vyloučené z evidence tržeb

s Ústavním pořádkem

interpretační

výjimky ze zákona by měly být ukládány zákonem, nařízení vlády by mělo pouze zákon upřesnit

26

zmocnění pro správce daně

s Ústavním pořádkem

interpretační

ukládá povinnosti ústavně nepodloženým způsobem, prostupuje celým zákonem

27, 29, 40, 44, 45

zmocnění – dočasně vyloučené tržby

s Ústavním pořádkem

interpretační

výjimky ze zákona by měly být ukládány zákonem, nařízení vlády by mělo pouze zákon upřesnit, nejsou určeny zákonné meze

30

prováděcí předpisy nebyly předloženy Sněmovně  s návrhem zákona

se zákonem

procesní

podle JŘPS předloží navrhovatel vždy, má-li nabýt účinnosti současně se zákonem

21, 30

vysoké sankce za malé prohřešky

s Ústavním pořádkem

interpretační

za nevyvěšení informační cedule sankce až 50 000,- Kč, nevzniká žádná škoda – ta vzniká až při následném daňovém úniku

34, 34

opatření k vynucení nápravy

s Ústavním pořádkem

interpretační

mají charakter sankce, nelze je splnit z důvodu uzavření provozu

36

tržby ve zjedno-dušeném režimu

s Ústavním pořádkem

interpretační

porušují rovnost subjektů

37

tržby vyloučené z evidence tržeb

s Ústavním pořádkem

interpretační

porušují rovnost subjektů, zvýhodňují subjekty s veřejnoprávním prvkem

37

dočasně vyloučené tržby

s Ústavním pořádkem

interpretační

porušují rovnost subjektů, v zákoně nejsou uvedeny meze zmocnění

38

skryté náklady na straně poplatníků

s Ústavním pořádkem

interpretační

např. náklady na personál ve výši 6 000 000 000,- Kč ročně

39

zvýšení admini-strativní zátěže podnikatelů

s doporučení-mi Evropské komise

interpretační

„Small Business Act“ pro Evropu, důvodová zpráva i RIA přehlíží negativní průvodní jevy i zkušenosti z Chorvatska

41

povinné online připojení

s Ústavním pořádkem

interpretační

transakce jsou předávány pomocí veřejné datové sítě – nelze jinak, kdo zaplatí škody způsobené „hacknutím“ pokladen? Podnikatel je povinen uzavřít proti své vůli smlouvu o připojení

42

platby bankovní kartou

s Ústavním pořádkem

interpretační

otázka přiměřenosti – platba kartou je vlastně převod z účtu na účet

46

metodický pokyn Finanční správy

se vším

interpretační, procesní

řeší problémy, které má řešit zákon nebo prováděcí předpis

47

        Zpracováno autorem

 

 

Praha, říjen 2016

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Seznam použitých zdrojů

Použitá literatura

 

GERLOCH, Aleš a kol. Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008. Právní monografie (ASPI). ISBN 978-80-7357-362-1.

KNĚŽÍNEK, Jan - MLSNA, Petr – VEDRAL, Josef. Příprava návrhů právních předpisů: praktická pomůcka pro legislativce. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. ISBN 978-80-7440-023-0.

ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2009. Beckovy příručky pro právní praxi.ISBN 978-80-7400-162-8.

WEINBERGER, Ota. Norma a instituce: (úvod do teorie práva). Brno: Masarykova univerzita, 1995. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická. ISBN 80-210-1123-8.

WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013. Studie (Auditorium). ISBN 978-80-87284-36-0.

 

Použité internetové zdroje

 

BASTIAT, Frédéric. Co je vidět a co není vidět: Rozbité okno. In: Liberální institut [online]. Francie, 1850. Dostupné z: http://www.libinst.cz/Files/KqLFy4r2/profile/2621/bastiat_co_je_videt.pdf

ČESKO. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14.-15.6.2002. In: Český statistický úřad [online]. 2002. Dostupné na: http://volby.cz/pls/ps2002/ps63?xjazyk=CZ

ČESKO. FINANČNÍ SPRÁVA. Evidence tržeb: Metodický pokyn k aplikaci zákona o evidenci tržeb. In: Etržby.cz [online].Finanční správa, 2016. Dostupné z: http://www.etrzby.cz/assets/cs/prilohy/Metodika-k-evidenci-trzeb_v1.0.pdf

ČESKO. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. 37. schůze, 28. hlasování, 10. února 2016, 11:00 Vl.n.z. o evidenci tržeb - EU. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=62344

ČESKO. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Pořad 37. schůze. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/037schuz/index.htm

ČESKO. ODBOR VLÁDNÍ LEGISLATIVY. Stanovisko Legislativní rady vlády k návrhu zákona o evidenci tržeb. In: Česká justice [online]. Praha, 2015. Dostupné také z: www.ceska-justice.cz/wp-content/uploads/2015/11/LRV-k-EET.doc

ČESKO. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. 37. schůze, 42. hlasování, 10. února 2016, 12:03 Vl.n.z. o evidenci tržeb - EU. In: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=62358

ČESKO. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Pořad 37. schůze. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/037schuz/index.htm

ČESKO. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb - EU. In: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2015. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&t=513

ČESKO. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Stenografický zápis 29. schůze, 10. července 2015. In: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2015. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/029schuz/29-8.html#1255

ČESKO. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Stenografický zápis 37. schůze, 29. ledna 2016. In: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/037schuz/s037135.htm

ČESKO. POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Usnesení PS č. 1068. In: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=78755

ČESKO. ÚŘAD VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY. Aplikace ODok. Úřad vlády České republiky [online]. 2015. Dostupné na: https://apps.odok.cz/veklep-detail?p_p_id=material_WAR_odokkpl&p_p_lifec...

ČESKO. VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Koaliční smlouva. In: Vláda České republiky [online]. 2002. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-...

ČESKO. VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Plán legislativních prací vlády na rok 2015. In: Vláda České republiky [online]. 2016. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/Priloha-c--1...

ČESKO. VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Programové prohlášení vlády. In: Vláda České republiky [online]. 2002. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-...

ČESKO. VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Rozpočtový výhled 2003-2006: koncepce reformy veřejných rozpočtů. In: Vláda České republiky [online]. 2003. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-...

ČESKO. VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Usnesení vlády ze dne 19. března 1998 č. 188 ve znění pozdějších předpisů. In: Vláda České republiky [online]. 2016. Dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/dokumenty/legislativni-pravidla-vlady-91...

ČSSD. Volební program ČSSD 2002. In: Česká strana sociálně demokratická [online]. 2002. Dostupné na: https://www.cssd.cz/data/files/volebni_program_cssd_2002.pdf

EU. Small Business Act pro Evropu. In: EUR-LEX: Access to European Union law EUR-Lex Access to European Union law [online]. Brusel, 2008. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52008DC0394

HAVEL, Bohumil. Zpravodajská zpráva k návrhu zákona o evidenci tržeb. In: HlídacíPes.org [online]. 2015. Dostupné na: http://hlidacipes.org/wp-content/uploads/2015/06/EET-Zpr%C3%A1va-Bohumil...

KOUDELKA, Zdeněk. Ústavní stížnost - Návrh na zrušení zákona o evidenci tržeb - Skupina 41 poslanců. In: Ústavní soud [online]. Brno, 2016. Dostupné na: http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/Pl._US_2...

MLSNA, Petr a kol. Legislativní proces (teorie a praxe). 1. vyd. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2011. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/soubor/legislativni-proces-pdf.aspx

MRKÝVKA, Petr. Zpravodajská zpráva k návrhu zákona o evidenci tržeb. In: HlídacíPes.org [online]. 2015. Dostupné na: http://hlidacipes.org/wp-content/uploads/2015/06/EET-Zpr%C3%A1va-Petr-Mr...

SMETANKOVÁ, Daša - PALÁN, Josef. Právní úprava evidence tržeb ve vybraných zemích EU: srovnávací studie č. 2.099. In: Parlamentní institut [online]. 2015. Dostupné na: http://www.psp.cz/en/sqw/ppi.sqw?d=1&t=27

THE EDITORS OF ENCYCLOPÆDIA BRITANNICA. Cash register. In: EncyclopædiaBritannica [online]. Dostupné na: https://www.britannica.com/technology/cash-register

ÚČETNÍ PORTÁL. Interpretace znění § 72 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. In: Účetní portál [online]. 2015. Dostupné na: http://www.ucetni-portal.cz/interpretace-zneni-72-odst-4-zakona-c-280-20...

VYBÍHAL, Martin. IT podpora řízení skladu a obchodu v prostředí SME: Diplomová práce. In:Masarykova univerzita [online]. 2011. Dostupné na: https://is.muni.cz/th/98837/fi_m/mvybihal.txt

VEDRAL, Josef. Metodická pomůcka pro přípravu návrhů právních předpisů. In: Úřad vlády [online]. Praha, 2006. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/lrv/dokumenty/Metodicka_pomucka.pdf

 

 

Ostatní použité zdroje

 

ČESKO. Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Dostupné na: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

ČESKO. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky.1993. Dostupné na https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=1~2F1993&rpp=15#seznam

ČESKO. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Dostupné na https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=182~2F1993~20Sb.&rp...

ČESKO. Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1969. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=2~2F1969&rpp=15#seznam

ČESKO. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2004. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=235~2F2004&rpp=15#s...

ČESKO. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=455~2F1991~20Sb.&rp...

ČESKO. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=563~2F1991~20Sb.&rp...

ČESKO. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=586~2F1992~20Sb.&rp...

ČESKO. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=634~2F1992&rpp=15#s...

ČESKO. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#se...

ČESKO. Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. In:Sbírka zákonů České republiky. 1995. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=90~2F1995~20Sb.&rpp...

ČESKO. Zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1963. Dostupné na https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=99~2F1963&rpp=15#se...

ČESKO. ÚSTAVNÍ SOUD. Nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004(č.476/2004 Sb.). Zrušení právního předpisu (prezident republiky) [online]. In:Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Dostupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=79&pos=1&cnt=4&typ=result

ČESKO. ÚSTAVNÍ SOUD. Nález sp. zn. Pl. ÚS 52/13 ze dne 9. 9. 2014 (N 163/74 Sb. NU 397; 219/2014 Sb.). Základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace [online]. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Dostupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-52-13_1

ČESKO. ÚSTAVNÍ SOUD. Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/16 ze dne 24. 5. 2016. Procesní otázky řízení před Ústavním soudem [online]. In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Dostupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=92804&pos=3&cnt=44&typ...

HENDRYCH, Dušan. Autonomní normotvorba v České republice. In: : JIRÁSKOVÁ, Věra – VONDRÁČEK, Jaroslav a kol. Právní stát - současnost a budoucnost. Sborník ze semináře veřejného práva. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 1998.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



[1] Zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Dostupné na https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=1~2F1993&rpp=15#seznam

[2] Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Dostupné na: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

[3] ÚSTAVNÍ SOUD. Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/16 ze dne 24. 5. 2016. Procesní otázky řízení před Ústavním soudem [online]. In:Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=92804&pos=3&cnt=44&typ=result

[4] THE EDITORS OF ENCYCLOPÆDIA BRITANNICA. Cash register. In: Encyclopædia Britannica [online]. [cit. 2016-08-19]. Dostupné na: https://www.britannica.com/technology/cash-register

[5] VYBÍHAL, Martin. IT podpora řízení skladu a obchodu v prostředí SME: Diplomová práce. In: Masarykova univerzita [online]. 2011 [cit. 2016-08-19]. Dostupné na: https://is.muni.cz/th/98837/fi_m/mvybihal.txt

[6] SMETANKOVÁ, Daša – PALÁN, Josef. Právní úprava evidence tržeb ve vybraných zemích EU: srovnávací studie č. 2.099. In: Parlamentní institut[online]. 2015 [cit. 2016-08-19]. Dostupné na: http://www.psp.cz/en/sqw/ppi.sqw?d=1&t=27

[7] ČSSD. Volební program ČSSD 2002. In: Česká strana sociálně demokratická [online]. 2002 [cit. 2016-08-19]. Dostupné na: https://www.cssd.cz/data/files/volebni_program_cssd_2002.pdf

[8] Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14.-15. 6. 2002. In: Český statistický úřad [online]. 2002 [cit. 2016-08-19]. Dostupné na: http://volby.cz/pls/ps2002/ps63?xjazyk=CZ

[9] Koaliční smlouva. In: Vláda České republiky [online]. 2002 [cit. 2016-08-19]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2010-cr/vladimir-spidla/Koalicni-smlouva.pdf

[10] Programové prohlášení vlády. In: Vláda České republiky [online]. 2002 [cit. 2016-08-19]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2010-cr/vladimir-spidla/Programove-prohlaseni-vlady_1.pdf

[11] Rozpočtový výhled 2003–2006: koncepce reformy veřejných rozpočtů. In: Vláda České republiky [online]. 2003 [cit. 2016-08-19]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1993-2010-cr/vladimir-spidla/reforma_verejnych_rozpoctu_1.pdf

[12] Koaliční smlouva. In: Vláda České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/koalicni_smlouva.pdf

[14] HAVEL, Bohumil. Zpravodajská zpráva k návrhu zákona o evidenci tržeb. In: HlídacíPes.org [online]. 2015 [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://hlidacipes.org/wp-content/uploads/2015/06/EET-Zpr%C3%A1va-Bohumil-Havel1.pdf

[15] MRKÝVKA, Petr. Zpravodajská zpráva k návrhu zákona o evidenci tržeb. In: HlídacíPes.org [online]. 2015 [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://hlidacipes.org/wp-content/uploads/2015/06/EET-Zpr%C3%A1va-Petr-Mrk%C3%BDvka.pdf

[17] Usnesení vlády ze dne 19. března 1998 č. 188 ve znění pozdějších předpisů. In: Vláda České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/dokumenty/legislativni-pravidla-vlady-91209/

[18] Plán legislativních prací vlády na rok 2015. In: Vláda České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/Priloha-c--1_Plan-legislativnich-praci_2015.pdf

[19] ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2009, s. 87. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN 978-80-7400-162-8.

[20] GERLOCH, Aleš a kol. Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008, s. 196–197. Právní monografie (ASPI). ISBN 978-80-7357-362-1.

[21] WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 49. Studie (Auditorium). ISBN 978-80-87284-36-0.

[22] Záznam z jednání schůze vlády české republiky konané 3. června 2015. In: Vláda ČR [online]. 2015 [cit. 2016-08-22]. Dostupné na: https://apps.odok.cz/djv-agenda?date=2015-06-03

[23] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2015 [cit. 2016-08-22]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&t=513

[24] Stenografický zápis 29. schůze, 10. července 2015. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2015 [cit. 2016-08-23]. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/029schuz/29-8.html#1255

[25] Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1995. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=90~2F1995~20Sb.&rpp=15#seznam

[26] Pořad 37. schůze. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-08-23]. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/037schuz/index.htm

[27] Stenografický zápis 37. schůze, 29. ledna 2016. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-08-23]. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/037schuz/s037135.htm

[28] 37. schůze, 28. hlasování, 10. února 2016, 11:00 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-08-23]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=62344

[29] 37. schůze, 42. hlasování, 10. února 2016, 12:03 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-08-23]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=62358

[30] Usnesení PS č. 1068. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-08-25]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=78755

[31] WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 59. Studie (Auditorium). ISBN 978-80-87284-36-0.

[32] WINTR 2013, s. 61.

[33] Zákon č. 182/1993 Sb., ze dne 16. června 1993 o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1993. Dostupné na https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=182~2F1993~20Sb.&rpp=15#seznam

[34] Zákon č. 99/1963 Sb., ze dne 4. prosince 1963 Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1963. Dostupné na https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=99~2F1963&rpp=15#seznam

[35] ÚSTAVNÍ SOUD. Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/16 ze dne 24. 5. 2016. Procesní otázky řízení před Ústavním soudem [online]. In:Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=92804&pos=3&cnt=44&typ=result

[36] ÚSTAVNÍ SOUD. Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/16 ze dne 24. 5. 2016. Procesní otázky řízení před Ústavním soudem [online]. In:Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=92804&pos=3&cnt=44&typ=result

[37] KOUDELKA, Zdeněk. Ústavní stížnost – Návrh na zrušení zákona o evidenci tržeb – Skupina 41 poslanců. In: Ústavní soud [online]. Brno, 2016 [cit. 2016-08-27]. Dostupné na: http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/Pl._US_26_16_navrh.pdf

[38] ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2009, s. 16. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN 978-80-7400-162-8.

[39] GERLOCH, Aleš a kol. Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008, s. 30. Právní monografie (ASPI). ISBN 978-80-7357-362-1.

[40] GERLOCH 2008 s. 37.

[41] WEINBERGER, Ota. Norma a instituce: (úvod do teorie práva). Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 192. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická. ISBN 80-210-1123-8.

[42] MLSNA, Petr a kol.Legislativní proces (teorie a praxe). 1. vyd. Praha:Ministerstvo vnitra ČR, 2011, s. 63. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/soubor/legislativni-proces-pdf.aspx

[43] MLSNA 2011, s. 80–81.

[44] Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=563~2F1991~20Sb.&rpp=15#seznam

[45] Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=586~2F1992~20Sb.&rpp=15#seznam

[46] ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2009, s. 113–114. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN 978-80-7400-162-8.

[47] ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2009, s. 75. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN 978-80-7400-162-8.

[48] KNĚŽÍNEK, Jan – MLSNA, Petr – VEDRAL, Josef. Příprava návrhů právních předpisů: praktická pomůcka pro legislativce. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. ISBN 978-80-7440-023-0.

[49] GERLOCH, Aleš a kol. Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008, s. 245. Právní monografie (ASPI). ISBN 978-80-7357-362-1.

[50] ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: pravidla, metodika, technika. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2009, s. 135. Beckovy příručky pro právní praxi. ISBN 978-80-7400-162-8.

[51] MLSNA, Petr a kol.Legislativní proces (teorie a praxe). 1. vyd. Praha:Ministerstvo vnitra ČR, 2011, s. 116. Dostupné na: http://www.mvcr.cz/soubor/legislativni-proces-pdf.aspx

[52] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2015 [cit. 2016-08-22]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&t=513

[53] GERLOCH, Aleš a kol. Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008, s. 246. Právní monografie (ASPI). ISBN 978-80-7357-362-1.

[54] HENDRYCH, Dušan. Autonomní normotvorba v České republice. In: JIRÁSKOVÁ, V.,  VONDRÁČEK, Jaroslav a kol. Právní stát – současnost a budoucnost. Sborník ze semináře veřejného práva. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 1998, s. 62.

[55] Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1969. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=2~2F1969&rpp=15#seznam

[56] Interpretace znění § 72 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. In: Účetní portál [online]. 2015 [cit. 2016-09-02]. Dostupné na: http://www.ucetni-portal.cz/interpretace-zneni-72-odst-4-zakona-c-280-2009-sb-danoveho-radu-542-v.html

[57] VEDRAL, Josef. Metodická pomůcka pro přípravu návrhů právních předpisů. In: Úřad vlády [online]. Praha, 2006 [cit. 2016-11-14]. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/lrv/dokumenty/Metodicka_pomucka.pdf

[58] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2015 [cit. 2016-08-22]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&t=513

[59] ÚSTAVNÍ SOUD. Nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004 (č.476/2004 Sb.). Zrušení právního předpisu (prezident republiky) [online]. In:Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. [cit. 2016-11-14]. Dostupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=79&pos=1&cnt=4&typ=result

[60] ÚSTAVNÍ SOUD. Nález sp. zn. Pl. ÚS 52/13 ze dne 9. 9. 2014 (N 163/74 SbNU 397; 219/2014 Sb.). Základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace [online]. In:Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-52-13_1

[61] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb - EU. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. 2015 [cit. 2016-08-22]. Dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&t=513

[62] Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=634~2F1992&rpp=15#seznam

[63] Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1991. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=455~2F1991~20Sb.&rpp=15#seznam

[64] Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 2004. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=235~2F2004&rpp=15#seznam

[65] HAVEL, Bohumil. Zpravodajská zpráva k návrhu zákona o evidenci tržeb. In: HlídacíPes.org [online]. 2015 [cit. 2016-08-20]. Dostupné na: http://hlidacipes.org/wp-content/uploads/2015/06/EET-Zpr%C3%A1va-Bohumil-Havel1.pdf

[66] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU 2015.

[67] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU 2015.

[68] WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 77. Studie (Auditorium). ISBN 978-80-87284-36-0.

[69] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU 2015.

[70] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU 2015.

[71] ODBOR VLÁDNÍ LEGISLATIVY. Stanovisko Legislativní rady vlády k návrhu zákona o evidenci tržeb. Praha, 2015. Dostupné také z: www.ceska-justice.cz/wp-content/uploads/2015/11/LRV-k-EET.doc

[72] Small Business Act pro Evropu. In: EUR-LEX: Access to European Union law EUR-Lex Access to European Union law [online]. Brusel, 2008 [cit. 2016-09-06]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52008DC0394

[73] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU 2015.

[74] BASTIAT, Frédéric. Co je vidět a co není vidět: Rozbité okno. In: Liberální institut [online]. Francie, 1850 [cit. 2016-09-06], s. 100–102. Dostupné z: http://www.libinst.cz/Files/KqLFy4r2/profile/2621/bastiat_co_je_videt.pdf

[75] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU 2015.

[76] Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=586~2F1992~20Sb.&rpp=15#seznam

[77] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam

[78] Sněmovní tisk 513 Vl.n.z. o evidenci tržeb – EU 2015.

[79] Evidence tržeb: Metodický pokyn k aplikaci zákona o evidenci tržeb. In: Etržby [online]. Finanční správa, 2016 [cit. 2016-09-14]. Dostupné z: http://www.etrzby.cz/assets/cs/prilohy/Metodika-k-evidenci-trzeb_v1.0.pdf

[80] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012. Dostupné na: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam

PřílohaVelikost
Celý text v PDF naleznete zde374.08 KB
DOBRÝ PŘÍSPĚVEK?

Komentáře

http://dywanowy24.co.pl/

[url=http://dywanowy24.co.pl/]http://dywanowy24.co.pl/[/url]
DOBRÝ PŘÍSPĚVEK?

http://dywanowy24.co.pl/

[url=http://dywanowy24.co.pl/]http://dywanowy24.co.pl/[/url]
DOBRÝ PŘÍSPĚVEK?

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Tento debilní kód musíte vyplnit kvůli kreténským spamům, kterých je plný internet. Když se zaregistrujete, tak se Vás tento web již na žádný kód ptát nebude.
Obrázkové CAPTCHA
Vložte znaky zobrazené na obrázku.